Od Západu nefouká?

„Každý veřejný prostor má své vrcholy a pády. I náplavky,“ shodují se architekti Petr Janda a Jakub Mareš

# Jakub Mareš, Od západu nefouká?, Petr Janda, Petr Klíma, Plzeňské náplavky, podcast, Pražské náplavky, veřejná nahrávka, veřejný prostor

Vloženo25. 06. 2026

Text Radka Šámalová

Ve veřejné nahrávce podcastu Od Západu nefouká?, která se uskutečnila 8. června 2026 na plzeňské náplavce u řeky Radbuzy, se Petr Klíma setkal s architektem Petrem Jandou a architektem Jakubem Marešem – dvěma osobnostmi, které výrazně ovlivnily podobu pražských a plzeňských náplavek. Rozhovor se neomezil jen na historii jejich vzniku, ale otevřel širší otázky role řek ve městě, občanských iniciativ, architektury veřejného prostoru i proměny vztahu lidí k městskému prostředí.

Oba hosté popsali cestu od prvních kulturních aktivit k rozsáhlým revitalizacím, zkušenosti se spoluprací s městy i správci vodních toků. Zároveň poukázali na to, že se veřejný prostor rodí z dlouhodobé práce, experimentů a dialogu. Debata nabídla také kritickou reflexi gentrifikace, správy náplavek a úvah o jejich dalším rozvoji.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

2:51 – kvalita a potenciál náplavek jako veřejného prostoru

PJ: „Prostředí náplavek je zajímavé tím, že dokáže spojit různé aktivity – volnočasové, pobytové, pro místní i pro turisty. Zároveň zde probíhá množství akcí spojených s řekou, stejně jako akcí, které dokážou saturovat místní potřeby, jako jsou farmářské trhy, kavárenské provozy nebo kultura. Pro nás je [pražská náplavka] zejména kulturní prostor.“

JM: „Kdykoliv budu dělat něco ve městě, je toho potřeba mnohem víc. Na náplavce, když to trochu přeženu, stačí vlastně pár věcí. […] Náplavky jsou většinou v rovině, takže se po nich skvěle chodí do města i z města, a to má podle mě i Praha. Pro obrovské množství lidí je to komunikační koridor. To je podle mě to nejdůležitější. A takové věci jako kultura, kavárny a podobně jsou pak důvody navíc, proč se sem vypravit.“

6:47 – proměna pražské náplavky

PJ: „Přišlo nám vlastně špatné, že [náplavka] není dostatečně využívaná. Bylo to v době, kdy její správu vyhrála firma Parking Praha s tím, že tam budou parkovat auta, což by tehdy už mrtvý prostor posunulo ještě níž. Byl mrtvý od povodní v roce 2002. […] Začali jsme tam pořádat výstavy, pronajali jsme si tam tři kobky. Velmi rychle, asi za rok nebo dva, z toho vznikl fenomén, který na sebe nabalil další aktivity, a vznikl z toho jeden z nejživějších prostorů v Praze.“

28:06 – od myšlenky k plzeňské náplavce

JM: „Ještě z dob skautských akcí jsme sem chodili něco dělat. Tady, kde sedíme, byla metrová tráva, bylo tu všechno možné, hezké i nehezké. A tehdy vznikla myšlenka, že by bylo skvělé tenhle prostor oživit. Vedla se velká diskuze o tom, kde začít, protože Plzeň má pět řek. Existuje takové nepsané pravidlo, že spojnice nádraží a náměstí je vždycky silná a důležitá a že má smysl právě na těchto trasách vytvářet život. Tak jsme se nakonec rozhodli udělat náplavku právě tady.” 

30:36 – hybatelé veřejného mínění

JM: „V nějaké knížce jsem četl, že na změnu návyku je potřeba jednadvacet dní. A možná je to i míň, protože my jsme tady byli  [s prvním festivalem] jen čtrnáct nebo patnáct dní. Potom jsme znovu dělali průzkum veřejného mínění, asi týden po akci.  A mě dodnes fascinuje, že se původní negativní názor úplně otočil.  […] Asi 90 % lidí bylo pro to, aby ve městě vznikla náplavka. Druhá otázka byla, jestli na té náplavce dotazující skutečně byli. Nebyli. Viděli ji v televizi, ze břehu, z tramvaje nebo jim o ní někdo vyprávěl. A to stačilo.” 

54:54 – povodňové limity a opatření

JM: „Všechno se tomu musí přizpůsobit. Všechny pevně připojené věci jsou projednané s Povodím Vltavy (pozn. ed.: Povodí Vltavy je  správcem vodního toku a zpravidla i pozemků či staveb souvisejících s tokem) a udělané podle hydrodynamických modelů. To nejdůležitější je, že každá věc, kterou sem přineseme, se musí dát kdykoliv během dvou hodin odklidit nahoru. Na tom je celý princip postavený. V tom má Plzeň trochu nevýhodu oproti Praze. Praha má díky vltavské kaskádě na reakci o něco více času.”

PJ: „To hlavní nebezpečí při povodni spočívá v tom, že voda unese různý materiál, který pak může poškodit mosty nebo další infrastrukturu. Na pražské náplavce jsou objekty, které vlastně nechrání Prahu, ale chrání samy sebe – například kobky. A připravují se i další stavby. Teď se třeba uvažuje o výtahu z železničního mostu na náplavku a ten bude také chráněný protipovodňovou bariérou.“

1:05:04 – pěšky podél řeky

JM: „To, co mi tady chybí, je kontinuita. Člověk sem [na náplavku] sejde, dojde na konec a tam to vlastně dál nepokračuje. Musí se vrátit zpátky nahoru a pokračovat zase po břehu. Přitom my už tam máme připravené schody. Kdyby náplavka pokračovala až k soutoku a časem tam vznikla lávka na druhou stranu, mohla by se vytvořit přirozená vazba. Myslím, že i pivovar Proud se jednou chtěl víc otevřít směrem k řece. Dalo by se pak dojít po druhé straně až k pláži. Právě možnost chodit souvisle podél vody je podle mě to nejdůležitější.” 

O jakých projektech byla řeč: 

Plzeňské náplavky. Zdroj: Archiv Plzeňských náplavek. 

Pražské náplavky. Autor: Petr Janda, Brainwork. Foto: BoysPlayNice.

Ing. arch. MgA. Petr Janda je český architekt a zakladatel studia Brainwork. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze. Proslul především iniciací a projektem revitalizace pražských náplavek, za kterou získal řadu českých i mezinárodních ocenění. Ve své tvorbě propojuje architekturu, umění a veřejný prostor.

Ing. arch. Jakub Mareš stojí v čele plzeňského Ateliéru k světu., zároveň je zakladatelem neziskové organizace k světu. a mnoha dalších aktivit pojících se převážně s veřejným prostorem. Jeho největší inspirací jsou severské země, kam se také rád a často vydává.