„Současnost je v architektuře stejně hodnotná jako minulost,” říká architekt Roman Koucký

# Metropolitní plán Prahy, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňští expati, podcast, Roman Koucký, urbanismus

Vloženo28. 05. 2026

Druhý díl rozhovoru s profesorem Romanem Kouckým se soustředí na jeho dlouhodobé uvažování o urbanismu, plánování měst a kritiku současného přístupu k jejich rozvoji. Koucký vysvětluje principy tzv. elementárního urbanismu, v němž klade důraz na kompozici města namísto restriktivní regulace, a vrací se ke své práci na Metropolitním plánu Prahy, který podle něj během let ztratil své původní klíčové myšlenky. Mluví o výškové kompozici města, nedostatečně využitém potenciálu transformačních území Holešovic či Bubnů a také o tom, proč podle něj česká města dlouhodobě stagnují. Kriticky komentuje délku povolovacích procesů, míru kompromisů ve veřejném rozhodování i nedostatek odvahy přijímat progresivní urbanistická řešení.

V druhé části rozhovoru s Petrem Klímou se Koucký věnuje také památkové péči, digitálním nástrojům v architektuře, roli developerů i postavení architektů ve veřejné debatě. Důsledně rozlišuje mezi „péčí“ a „ochranou“ historických hodnot, polemizuje s dosavadním českým přístupem k výškové regulaci a obhajuje větší otevřenost vůči současné architektuře jako přirozené součásti vývoje města. Rozhovor nabízí i osobnější rovinu — vedle frustrace z vývoje českých měst ukazuje Kouckého jako autora, který stále věří v sílu architektonické vize, tvůrčí svobody a individuální odpovědnosti, a který dnes hledá radost z bezprostřední tvorby třeba i při stavbě vlastních gramofonů.

Co v rozhovoru uslyšíte:

01:01 – kritika územního plánování

„Myslím, že jde především o kompozici. A na tom je postavený celý ten konflikt, protože stavební zákon vyžaduje koncepci. Já jsem tam tehdy napsal kompozici. Oni mi napsali, že jsem se spletl. Já jsem jim odepsal, že jsem se nespletl, že to jsou jiná slova. Takhle to s tím ministerstvem (pro místní rozvoj, pozn. ed.) bylo pořád. Možná i na základě naší kritiky se teď ministerstvo úporně snaží vydávat různé příručky o tom, jak funguje kompozice ve městě, že je potřeba jí věnovat pozornost a že už neexistuje jen rozdílný způsob využití, ale také struktura. Ale pořád je to nějaký přívěsek, pořád to není to, co je klíčové. […]

My nic jiného, než regulaci dělat neumíme. Umíme udělat jen regulační plán, umíme udělat výškovou regulaci. Přitom od začátku to byla výšková kompozice. Nebyla to regulace. […] Územní plán má stanovit hranice města. Především jednoznačně určit, kde město začíná, kde končí a jaké má základní principy. A regulační plán má určitou druhou hranici, a to je hranice veřejného prostranství. To znamená jednotlivá veřejná prostranství, bloky a podobně. Pořád čím dál tím víc se mi ukazuje jako jednoznačné, že tyhle dvě hranice opravdu stačí. A to další rozdělení na lokality, popisování charakteru a podobné podrobnější regulativy mi připadají spíš jako určitý ústupek, aby to vůbec prošlo. Myslím si, že by to možná ani nebylo nutné. Na druhou stranu je určitě dobře, když je to nějakým způsobem charakterizované. A kdyby se skutečně podařilo rozhodovat podle charakteru, a ne jen podle funkce a podobně, tak si myslím, že architektura bude lepší.“

09:29 – Metropolitní plán Prahy

„Není podle mě důležité, jestli je to město velké, nebo malé. Vždycky je to jen otázka měřítka a pohledu. Menší město zpracováváte v měřítku jedna ku pěti tisícům, větší v měřítku jedna ku deseti tisícům a myslím si, že Praha by se měla zpracovávat v měřítku jedna ku dvaceti pěti tisícům. Všechny ty výkresy jsme tak udělali a jsou čitelné. A kdybychom v Praze regulovali, nebo spíš iniciovali, jen to, co je v tom měřítku jedna ku dvaceti pěti tisícům viditelné, a propojili takzvané zásady územního rozvoje, tedy krajský plán, s městským plánem, byli bychom mnohem svobodnější a Praha by se mohla rozvíjet mnohem lépe.“ […]

„Jde o pro nás typický konflikt samosprávy a státní správy. Myslím si, že to je asi největší problém, který v tom je. Kompozice, o které mluvíte, v [Metropolitním] plánu skutečně už není. Je úplně zničená a zabitá. Tím je zabitý i potenciál Prahy – dál se budeme potýkat s „nerozvojem“. Praha bude dál chřadnout, stárnout, stávat se čím dál tím dražší a nebude normálně fungovat. Prostě to tak je. Na to existují stovky statistik, které to jednoznačně ukazují. A i kdybychom se teď vzchopili a začali stavět desítky tisíc bytů ročně, tak ten deficit, který Praha už teď má a který se každým rokem dál prohlubuje, nejsme schopni za dvacet let dohnat. Není to jen Praha, týká se to všech českých měst. Ale v Praze je to samozřejmě nejcitlivější, protože je to město s největším podílem na hrubém domácím produktu celé republiky.“

16:52 – česká města v pasti stagnace

„Město je na tom ještě hůř, protože se staví mnohem déle. A zásahy v něm jsou viditelné až za desítky let, ne za rok. U nás, jestliže jedno stavební povolení trvá v průměru deset let, tak co za deset let můžete udělat? Nic. Co jsme udělali od revoluce? Je to třicet let a ta města jsou v naprosto bídném stavu. Samozřejmě Praha žije ze své podstaty, a ještě nějaká desetiletí z ní žít může. Ale třeba Ústí nad Labem ne. A koneckonců Plzeň je někde na pomezí — ještě z té podstaty žít může, ale už je to na ní znát. Takže ten princip „počkáme, ono to nějak vyjde“ podle mě opravdu nefunguje. A o tom, že jsme těch třicet let od revoluce promarnili, vůbec nepochybuji.“

25:42 – využití digitálních nástrojů při plánování měst

„Je to jako s ohněm — dobrý sluha, ale zlý pán. A u digitálního zpracování je to vidět třeba hodně na škole, na studentských projektech. Nutí je, aby to dělali v BIMu, oni do BIMu spadnou a pak jsou omezení knihovnami BIMu. Architektura jde stranou, protože do toho nevkládají původní architektonickou myšlenku a používají k tvorbě jen ten stroj. A to prostě nefunguje. A stejně tak, když začnu vytvářet město na základě GISových dat, tak ho neudělám. Prostě to nejde. GIS tu kompozici nevytvoří. On ji ani nepřečte. To prostě není možné. Pokud tam není ten výtvarně-filozofický pohled — nebo já nevím, jak to nazvat — stává se z toho jen tupé seřazení statistik. Ale město není seřazení statistik. Město je živý organismus, který se musí vyvíjet jako živý organismus. Například stagnace pro živý organismus znamená smrt. A to je přesně to, co se děje v Praze. Jenže protože je Praha tak silná, nebude to vidět hned. U menších měst, pokud se jim to stane — jako se to třeba stalo Ústí nad Labem, které má dnes o dvacet tisíc obyvatel méně než po revoluci — je to vidět mnohem víc. Ale musíme doufat.“

29:02 – kritika památkové péče

„Jestliže je společnost nekulturní, tak může těžko rozpoznávat kulturní hodnoty. To je bod číslo jedna. Bod číslo dvě je, že zákon se pořád jmenuje o památkové péči. Ale to, co se provádí, není péče — je to ochrana. A v tom je celý problém, kam se památková péče dostala: z péče se stala ochrana. A bohužel neumí vidět žádné nové hodnoty. Ano, můžeme se ptát, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice — jestli přišla dřív arogance stavitelů, nebo arogance ochranářů. Myslím si, že to prostě vznikalo ruku v ruce. A ten problém není ve vyhlašování památek, ani v tom, že třeba Praha má největší památkové ochranné pásmo na světě. Proč? Možná bych byl ochoten připustit myšlenku, že když se to tehdy podařilo prosadit, byl to vlastně jistý disentní čin. Ale způsob, jakým s tím dnes úřady zacházejí, je opravdu čirá katastrofa. Myslím si, že je správné upozorňovat na hodnoty, ale zároveň je nutné vytvářet hodnoty nové. Česká památková péče se ale stala ochranou starého a zamezováním nového. A v tu chvíli se neděje to, co by podle mě dělat měla — tedy vytvářet podmínky pro vznik nových hodnot. V tom je celý problém. Pak ty nové hodnoty vznikají navzdory systému. A pak se stává, že někdo něco vybagruje nebo zničí, protože mu to připadá jednodušší. Je to reakce na nějakou akci — a je to hrozná škoda.“

46:38 – developeři jako hybatelé rozvoje

„Já si nemyslím, že hanět developery je správné. Developer přece není sprosté slovo. Ten, kdo má možnost stavět, by na to měl mít právo. To jsem jasně napsal v Univerzálním územním plánu. A ten, kdo možnost stavět nemá, by podle mě neměl mít právo do toho mluvit. Myslím si, že tím bychom měli začít. Stejně tak bychom mohli začít tím, že můžu postavit dům o něco vyšší než ten sousední, a postupně se to začne zvedat a všechno bude probíhat přirozeně. Myslím si, že postupné kroky jsou vždycky lepší. A to, že jsme si z developerů udělali zlo, že jsme si řekli, že je budeme sdírat z kůže a vysvětlíme jim, že to musí dělat jinak — co jsme tím vlastně udělali? Jen jsme zdražili byty.“

49:36 – architekti ve veřejné debatě

„Jsem přesvědčený, že problém křičících menšin je u nás, co se týče výstavby, opravdu velmi výrazný. To, že architektura sama o sobě nemá schopnost se propagovat, nemá schopnost do toho vstupovat, že se ti lidé — přestože by možná měli — nestávají celebritami a nikdo je neposlouchá, je velká škoda. Přitom jsou to často skvělé a výjimečné osobnosti. Nevím ale, jestli se s tím dá něco dělat, protože zároveň je architektonická obec hodně roztříštěná, hodně svérázná, nesynergická a nekonzistentní. Myslím si, že tolik individualit najednou prostě nejde ukočírovat. To, co jeden řekne, že by se mělo udělat, ten druhý samozřejmě zpochybní.“

O čem bude řeč:

Architektonická kancelář Roman Koucký – koucky-arch.cz. Foto: Jan Balcar, 2026.

Mariánský most v Ústní nad Labem. Foto: Ester Havlová.

Územní plán města Ústí nad Labem. Výkres širších vztahů. Zhotovitel Sdružení 4ct/koucky-arch.cz.

Roman Koucký, Metropolitní plán. Pracovní atlas 2018, Praha 2018.

Prof. Ing. arch. Roman Koucký vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, do roku 1990 pak pracoval v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy ve skupině Martina Kotíka. Souběžně začal samostatně projektovat a několik let spolupracoval s Martinem Rajnišem. V roce 1989 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny Zlatí orli a studentem i tajemníkem Zlaté školy architektury. V letech 1990–1991 působil jako odborný asistent u prof. Emila Přikryla na Škole architektury AVU v Praze. V roce 1992 spoluzaložil nakladatelství Zlatý řez, které kromě řady publikací více než 30 let vydávalo i stejnojmenný časopis. Od roku 1997 vede Roman Koucký na FA ČVUT ateliér 1+xx – ateliér pro jednadvacáté století. Roku 2017 byl jmenován profesorem; je rovněž držitelem medaile FA ČVUT a zlaté Felberovy medaile ČVUT. Na fakultě byl i dlouholetým členem akademického senátu a vedoucím Ústavu nauky o budovách.

Ve vlastní kanceláři koucky-arch.cz spolu se Šárkou Malou zpracovali více než 260 projektů interiérů, domů – včetně přestaveb několika historických objektů – i mostů. Navrhli a realizovali i veřejná prostranství, urbanistické studie a územní plány pro více než 60 českých měst. Roman Koucký je i autorem celkové metodiky a základních tezí Metropolitního plánu pro Prahu, jehož přípravu na pražském IPR mezi lety 2012 a 2021 vedl a získal za ni Českou cenu za architekturu 2018 – Výjimečný počin. Napsal a editoval asi 15 knih o architektuře a urbanismu. Jeho práce byly vystaveny na mnoha výstavách a publikovány na mnoha místech. Je držitelem četných českých i zahraničních cen včetně dvou Grand Prix Obce architektů či dvou cen Evropské asociace ocelových konstrukcí. Za mimořádný přínos architektuře získal Cenu Archiwebu 2003 a ocenění Architekt roku 2024.