„Co vymyslím, jinde na světě neexistuje,“ prohlašuje o své práci architekt Jan Louda

# Jan Louda, Nová Spirála, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňští expati, podcast, závěsné systémy

Vloženo30. 04. 2026

Druhý díl rozhovoru s Janem Loudou pokračuje v mapování jeho profesní dráhy, která se v 90. letech posunula od projektování k práci s výstavními modulárními systémy a později s nerezovými lankovými konstrukcemi, které architekta přiměly k založení společnosti Cabletech. Louda vzpomíná na závěr svého působení ve Sportprojektu, kde se mu ve spolupráci s kolegy dařilo realizovat netradiční návrhy, na práci ve vlastním ateliéru LO-TECH nebo na projekt rekonstrukce Divadla Spirála, oceněného Grand Prix Obce architektů. Zmiňuje také modulární projekty pro výstavnictví, spolupráci s výrobcem německého systému Mero či vývoj modulových muzejních vitrín pro Veletržní palác, které získaly americký patent a mezinárodní partnerství.

V druhé části rozhovoru s Petrem Klímou představuje Louda svoji současnou práci ve společnosti Cabletech a reflektuje zkušenosti s architektonickou scénou nejen v Plzni, ale i v celém Česku. Kriticky hodnotí soukromé investory a srovnává českou scénu s okolními zeměmi, přičemž zdůrazňuje význam tvůrčí inovace, experimentování s unikátními řešeními a práci s trvanlivými materiály.

Co v rozhovoru uslyšíte:

1:50 – divadlo Spirála

„Říkal jsem to veřejně ve Spirále při otevření – hybatelem celého projektu byl Jindřich Smetana. On nás oslovil už se scénografickou ideou, jak to bývalé ruské kino vyřešit. […] Měli jsme takovou modulární scénu, kterou jsme tahali po Blízkém východě – projekční i divadelní, nebo vlastně divadelní a filmová projekce v jednom. A ještě komponovaná s hudbou. Byla to stavebnice, která se dala složit do kufru a odvézt letadlem, nebo vůbec nějak dopravit, a pak se to na místě vyskládalo. To byl vlastně takový vrchol, nebo spíš plod toho, co jsme se v LO-TECHu naučili. A myslím si, že i samotná Spirála ještě nese podpis tohohle způsobu přemýšlení, protože vznikala v době, kdy se stavebnictví po revoluci teprve vzpamatovávalo. […] Seskládali jsme to, a myslím, že to považujeme – nebo já to považuji – za nejzdařilejší a nejkomplexnější projekt, který stále žije.“

8:30 – 90. léta: modulární a výstavní architektura

„S Tomášem Kulíkem jsme se seznámili s německým systémem Mero, což jsou takové víceméně výstavní prostorové struktury sestavené z tyčí a koulí. Tehdy byly výstavy velice frekventované – to trvalo asi do roku 1997. A my jsme s tím Merem vymysleli mobilní struktury pro Kuvajt. A protože to zároveň dobře prezentovalo systém Mero ve světě, měli jsme pak krásné vztahy s výrobcem a dodavatelem ve Würzburgu. […] Pak jsme samozřejmě dělali i komerční projekty, ale — ať už náhodou, nebo shodou okolností — vždycky jsme narazili na nesmírně nemorální investory, soukromníky, kteří nás různě využili, a nakonec nám ani nezaplatili. Nechci si ale stěžovat, byly to krásné roky a měli jsme pořád co dělat. Tehdy jsem byl Jiřím Ševčíkem, vedoucím expozic ve Veletržním paláci, vyzván, abych vymyslel nový výstavní systém. Byla to zajímavá úloha: dělali jsme speciální hliníkový profil v Číně a byl to takový flexibilní systém, který se dá snadno skládat a znovu použít. A z toho pak, když to mám uzavřít a vlastně definovat tu etapu devadesátých let, vznikl šťastný nápad vytvořit takzvanou modulovou muzejní vitrínu. Získali jsme americký patent a partnera v Německu, kde jsme pak pět let, zhruba od roku 1997 do 2002, ten systém budovali — od Londýna až na druhý konec světa. Ten systém je natolik unikátní, že už se podle mě nedá vymyslet o moc lépe. A pořád je živý, jen už beze mě, protože jsme se z různých důvodů — většinou finančních — s německým partnerem rozešli.“

15:45 – současnost a Cabletech: lanový systém pro stavebnictví a architekturu

„Ta zbývající léta byla naplněná nesmírně dobrodružnou prací, protože jsme objevili — a pořád objevujeme — možnosti lanových struktur. Hlavně v prostorovém provedení, kdy děláme různé rotační objekty typu Zeppelin nebo Twister a především oblékáme stavby zvenku. Dneska musím říct, že převážně logistické areály. A vlastně čelíme výzvám architektů typu Josefa Pleskota nebo Stanislava Fialy, kteří po nás chtějí řešení něčeho, co na první pohled nejde, nebo co se zdá nereálné zrealizovat. A jsou z toho pak takové rádoby komické výstupy. Třeba Pleskot, který několik let laboroval se sítěmi — s našimi sítěmi — říkal, že se mu kolegové smějí, že když neví, co s fasádou, tak si pozve Loudu. A myslím, že na to nakonec i reagoval, takže ty sítě už na svých domech nepoužívá. […] Musím zmínit ještě jedno nepochybně racionální konstatování, nebo spíš uspokojení. Jako architekt jsem vymýšlel věci, které možná už někde byly vymyšlené, nebo jsem byl v soutěžích s mnoha architekty po světě. Dneska ale vím, že to, co tady vymyslím, prostě nikde na světě neexistuje — to vím stoprocentně. A to vědomí, že posouváte nějaký obor, byť úzký, někam dopředu, a že pracujete s materiálem, který vás navíc přežije… Většina těch věcí je z nerezu, takže na těch domech zůstává. A to je, myslím, velice inspirující a potěšující — že to nikdo jiný neumí.“

27:16 – Plzeň a reflexe současné architektonické scény

„Vztahy s architekty z Plzně máme obecně hodně dobré — známe se třeba ze Sportprojektu nebo i z fakulty. Nebo když se architekt Kučera stal prvním hlavním architektem města Plzně a vyzval nás k účasti na soutěži, respektive k realizaci urbanistického plánu Roudné. Pak jsme dělali na Košutce nějaký sportovní areál, který se teď částečně realizuje. […] V případě referenda k využití prázdné parcely po ‚Domu hrůzy u Radbuzy‘ mám i po svých zkušenostech z 90. let dost špatný pocit z toho, že je tu podle mě pořád málo osvícených investorů. A mám možnost teď konkrétně sledovat realizace kolegy a přítele Stanislava Fialy. Když má osvíceného partnera, což je pan doktor Němec, tak staví skvělé domy. Ale když teď staví pro nějakého jiného miliardáře, který nemá vůbec zájem ani představu o tom, co je kvalitní architektura, tak to končí špatně. Když to srovnávám a okrajově sleduji, co se děje třeba v Rakousku nebo v okolí, tak jsou moje představy, bohužel, dost pesimistické.“

O jakých projektech bude řeč:

Multižánrový kulturní prostor Nová Spirála. Zdroj: Výstaviště Praha, a.s.

Závěsný systém v ČSOB 2/3, Praha 5 – Radlice. Zdroj: Cabletech.

Vertikální zeppeliny 2/3, Praha 5 – Stodůlky. Zdroj: Cabletech.

Twister ALCAPLAST 3/3, Břeclav. Zdroj: Cabletech.

Síťová treláž skladu I., Humpolec – Komorovice. Zdroj: Cabletech.

Ing. arch. Jan Louda vystudoval architekturu na Fakultě stavební ČVUT, poté pracoval ve Sportprojektu. V roce 1981 spolu se Zbyškem Stýblem a Tomášem Kulíkem založil skupinu LO-TECH. S nimi také spolupracoval na návrzích staveb pro vodní sporty: umělého slalomového kanálu a velínu jezu v Praze-Troji, umělého veslařského kanálu Račice, velínu jezu a umělé slalomové trati Štvanice v Praze či veslařské dráhy pro Pan American Games na Kubě. Společně připravili i projekty Skicentra Harrachov či autobusového nádraží tamtéž. Těsně po pádu komunistického režimu pak v týmu rozšířeném o Jindřicha Smetanu navrhli divadlo Spirála v Praze. Tehdy také Louda a Kulík založili ateliér LO-TECH Design, v němž se od poloviny 90. let zaměřili na vývoj, dodávky a realizace výstavních systémů. Od roku 2003 věnuje Louda své profesní síly vlastní společnosti Cabletech, specializované na vývoj a výrobu nerezových lankových systémů pro architekturu. Jan Louda byl členem několika profesních skupin (Blok architektů, Středotlací, Nová skupina atd.), vystavoval např. na benátském bienále (1991) a jeho dílo se nachází ve Stálé expozici sbírky architektury Národní galerie Praha. Kromě dalších ocenění obdržel Jan Louda v roce 2018 Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře a stavitelství.