Od Západu nefouká?

„Stavby tvůrce mrakodrapů Zdeňka Kuny obstojí i dnes,“ říká historička architektury Tereza Macháčková

# mrakodrapy, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňští expati, podcast, Strahovský stadion, Strojimport, Tereza Macháčková, Zdeněk Kuna

Vloženo02. 04. 2026

Text Radka Šámalová

Nový díl podcastu pokračuje v sérii věnované plzeňským „expatům“ a v rozhovoru Petra Klímy s historičkou architektury Terezou Macháčkovou připomíná architekta Zdeňka Kunu, od jehož narození letos uplyne 100 let. Macháčková, která Kunovi věnovala svou diplomovou práci a měla možnost s ním opakovaně hovořit, přibližuje jeho plzeňské kořeny, pražská studia i profesní dráhu spojenou především s Prahou a úzce provázanou s vývojem československé architektury druhé poloviny 20. století.

Rozhovor se zaměřuje na Kunovy klíčové realizace: na výškové budovy Strojimportu a Motokovu nebo dostavbu východní tribuny Strahovského stadionu, stejně jako na projekty, v nichž Zdeněk Kuna musel citlivě reagovat na historickou zástavbu, například československé obchodní zastupitelství v Miláně či objekt Omnipolu v Praze. Epizoda se také dotýká architektova angažovaného postavení před rokem 1989, kdy Zdeněk Kuna vedl jako ředitel Krajský projektový ústav Praha, stál v čele Svazu architektů a jako pedagog působil na pražské UMPRUM. 

Co v rozhovoru uslyšíte: 

05:39 – studium Zdeňka Kuny a jeho vztah k Plzni

„Vždycky na Plzeň vzpomínal s velkou láskou, byl plzeňský patriot. Vyrůstal v pivovaru Světovar, jestli to říkám správně, kde jeho otec pracoval jako technický úředník. Věřím, že rodinné vztahy byly velmi harmonické, ještě měl mladšího bratra. A práce jeho otce tehdy malého Zdeňka inspirovala a rozhodl se, že půjde taky na stavební průmyslovku. O té škole vždycky mluvil vlastně taky velmi pozitivně, ačkoliv studium během druhé světové války bylo mnohokrát přerušeno. Ať už tím, že byl nasazen v Brdech, kde kopali základy k pilám – tehdy tam totiž byla nějaká pohroma v lesích, takže tam byl asi čtyři měsíce. Anebo když už byl v Plzni, tak se spolužáky odklízeli třeba trosky po náletech. Takže to nebylo úplně standardní studium a ke konci průmyslovky mu potom otec zařídil nějaké zaměstnání. Teď nevím přesně, o co šlo, ale předpokládám, že to bylo asi taky ve Světovaru, aby nemusel nikam odjíždět a mohl normálně setrvávat v Plzni. A po válce potom už odjíždí do Prahy a začíná studovat na Českém vysokém učení technickém.“

13:20 – výškové budovy pro podniky zahraničního obchodu

„V případě Strojimportu šlo o první výškovou budovu. V tom je to prvenství – že je první, která měla zavěšenou fasádu. […] Myslím, že nenajdeme teoretika, který by Strojimport nevnímal jako jednoznačné přihlášení se k západní moderní architektuře a jako věc u nás úplně nevídanou – odlehčenou, vysokou stavbu, která večer svítila na všechny strany. To bylo něco, co do té doby mohla odborná veřejnost vidět na stránkách časopisů, ale nikoliv u nás. […] Jako takový mezistupeň mezi Strojimportem a Motokovem vnímám stavbu Ferrometu, která měla vzniknout na stejném území jako Strojimport. […] Strojimport má 16 pater a Ferromet jich měl mít až 30. Nicméně k realizaci tohoto projektu nedošlo. Řekla bych ale, že si na něm Kuna se svým týmem vyzkoušeli přístup, který potom zužitkovali u Motokovu. Ten byl vyprojektován za úplně rekordně krátkou dobu, za dva a půl roku. […] Kuna zdůrazňoval, že k tomu vedla řada nestandardních způsobů. Že to mělo tu nejvyšší prioritu a že zapojení zahraničních firem v tomhle případě už bylo bráno jako samozřejmost. Takže to možná celou věc také urychlilo.“ 

46:35 – východní tribuna Strahovského stadionu

„To je v mých očích zásadní stavba v tvorbě Zdeňka Kuny, protože tam zase projevil další schopnosti. Je to velmi technicistní a zároveň velmi estetická a funkční stavba. Jednalo se o zbourání původní východní tribuny, která byla funkcionalistická. Samozřejmě ten vývoj je dlouhý – od 20. let tam stály dřevěné stavby, potom se to postupně bouralo a dostavovalo zdivem, betonem a dalšími materiály, a východní tribuna už nedostačovala. Celá výstavba se protahovala, protože Kuna trval na tom, že by primárně nemělo jít jen o tribunu, ale že by ten prostor měl být využívaný i mezi spartakiádami, což v té původní funkcionalistické tribuně nebylo. Tlačil tedy na to, aby tam vznikly další provozy, které budou využívané i v průběhu roku nebo těch pěti let mezi spartakiádami, takže tam byl postaven bazén, tělocvičny a vznikly různé kanceláře. A co bych ráda zdůraznila z téhle stavby, je ještě vynesený pavilon na konzolách pro novináře, který použitím velkého množství skla a pocitem lehkosti určitě odkazuje k bruselskému pavilonu z Expo 58. Myslím si, že tady Kuna zase projevil kontextuální uvažování, když se snažil vyřešit stadion jako celek.“

53:11 – pedagogická praxe a profesní uplatnění po roce 1989

„Na svoji pedagogickou dráhu vzpomínal s velkou láskou a myslím si, že to, že ji dělal dobře, dokazuje i to, že na všech jeho velkých narozeninových oslavách, které mu pořádali jeho studenti nebo i dnešní pedagogové na UMPRUM, například Bohumil Chalupníček a další, se vždycky sešlo velké množství studentů, kteří ho rádi viděli a rádi to s ním oslavili. On sám říkal, že se snažil být přísný a spravedlivý, ale že ve vztahu ke studentům nikdy nezneužíval svou roli a postavení a jednal s nimi jako se sobě rovnými. […] 

Po změně režimu se rychle zorientoval a až do vysokého věku dál tvořil. Rekonstruoval například Kaňkův pavilon při Černínském paláci a zahradu Černínského paláce. Pak tam byly ještě další projekty, které myslím nebyly zveřejněny – byly pro nějaké ambasády, takže to bylo v přísném utajení, aby se plány nedostaly ven. […] Stavěl vily pro své dřívější klienty a spolupracoval s firmou Avers. Myslím, že velmi dobře zužitkoval kontakty, které měl, a určitě o práci neměl nouzi. Nemám ani pocit, že by se cítil nějak zneuznaný nebo nad tím hořekoval. Bral to prostě tak, jak to je, a myslím si, že měl svědomí čisté.“

O jakých realizacích bude řeč: 

Budova PZO Strojimport v Praze. Foto: archiv Terezy Macháčkové. 

Budova PZO Motokov v Praze. Foto: archiv Terezy Macháčkové.

Východní tribuna Strahovského stadionu v Praze. Foto: archiv Terezy Macháčkové.

Československé obchodní zastupitelství v Miláně. Foto: archiv Terezy Macháčkové.

Budova PZO Omnipol v Praze. Foto: archiv Terezy Macháčkové.

Mgr. Tereza Macháčková je historička architektury. Dílem architekta Zdeňka Kuny se zabývala ve své diplomové práci a výsledky svého bádání představila např. v Klubu Za starou Prahu, Národní galerii Praha nebo v televizním dokumentu Architektura 58–⁠89. Během svého dvouletého pobytu v JAR mj. publikovala texty o galerii ZEITZ MOCAA nebo brutalistické architektuře Kapského Města. Několik let působila v iniciativě Letná sobě!, zaměřené na smysluplný architektonický rozvoj pražské Letné. Během rodičovské pauzy se věnuje menším projektům (přípravě hesla architektky Evy Kunové pro výzkumný projekt „Ženy v architektuře“, zpracování bibliografie architekta Františka Roitha nebo spolupráci s festivalem Den architektury).

Prof. Ing. arch. Zdeněk Kuna (1926–2019) byl český architekt, urbanista a pedagog. Po studiu na ČVUT působil v pražském Stavoprojektu, kde se podílel na návrzích řady významných staveb, především nových sídel podniků zahraničního obchodu. Od roku 1974 stál v čele této organizace – tehdy Krajského projektového ústavu Praha – jako ředitel. Mezi lety 1973 a 1989 vedl jeden z ateliérů architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v 80. letech předsedal Svazu architektů ČSR. Patří k autorům, kteří výrazně ovlivnili podobu československé architektury druhé poloviny 20. století.