Od Západu nefouká?

„Po Müllerově vile je mým druhým loosovským dítětem Brummelův dům,“ říká kurátorka Maria Szadkowska

# Adolf Loos, Arts & Crafts, Božena Rothmayerová, Brummelův dům, historie architektury, house muzeum, Maria Szadkowska, Müllerova vila, Od západu nefouká?, Petr Klíma, podcast, Rothmayerova vila, rozhovor

Vloženo19. 03. 2026

Text Radka Šámalová

Loosovskou sérii podcastu Od Západu nefouká? uzavírá rozhovor Petra Klímy s badatelkou a kurátorkou Marií Szadkowskou, která se intenzivně věnuje výzkumu a zprostředkovávání díla Adolfa Loose již několik desítek let. Dialog sleduje profesní dráhu Szadkowské od prvního setkání s Müllerovou vilou přes podíl na její obnově a budování Studijního a dokumentačního centra až po současné působení v Brummelově domě v Plzni.

V první polovině se rozhovor soustředí na proměnu Müllerovy vily v jeden z prvních tuzemských příkladů tzv. house muzea a na hledání způsobu, jak zpřístupnit autentický interiér bez narušení jeho charakteru. Diskuse se dotýká Loosova důrazu kladeného na detail i širších otázek muzejní interpretace moderní architektury. Maria Szadkowska se také vrací k někdejšímu loosovskému sympoziu v Plzni a vzniku tzv. plzeňského memoranda za záchranu Loosových interiérů. V souvislosti s pražskou vilou Rothmayerových zmiňuje i osobnost Boženy Rothmayerové a hovoří i o Brummelově domu, jehož další směřování otevírá témata ochrany, badatelského zázemí i nových forem prezentace Loosova zdejšího díla. Závěr rozhovoru pak odhaluje méně známé souvislosti Loosova díla, zejména jeho vztah k hnutí Arts and Crafts a otázkám řemesla a autenticity.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

1:57 – první setkání s Adolfem Loosem

„Moje první setkání bylo v Praze, v době, kdy jsem pracovala v Národní galerii ve sbírce architektury, kterou vedl Jindřich Vybíral. Myslím, že to byl právě on, kdo mě poprvé vzal do Müllerovy vily, tehdy ještě do zcela prázdného objektu, kde měl krátkou přednášku pro návštěvníky Národní galerie. To bylo moje první setkání. Dál jsem pak pokračovala v Muzeu města Prahy, kde jsem byla tehdejším panem ředitelem Míkou pověřena zpracováním koncepce studijního a dokumentačního centra a spoluprací s týmem, který vilu obnovoval pod vedením pana profesora Girsy. […]  Od té doby jsem se ponořovala neustále hlouběji a bylo mi velkou ctí především se zúčastnit obnovy a restaurování od samého začátku — tedy od momentu, kdy vznikaly stavebně-historické průzkumy pod vedením Karla Ksandra a dalších odborníků z ČVUT a z Národního památkového ústavu. Byla to vlastně taková pionýrská práce a zároveň velká škola, jak pochopit Loose prakticky od podšívky.“

7:07 – nové poznatky z obnovy Müllerovy vily

„Přítomnost Adolfa Loose na stavbě byla zásadní. Korektury, které prováděl — ať už přímo na stěnách, na dřevěných obkladech, na kouscích papíru nebo na stavebních plánech — sloužily ke komentování a často i k nařizování změn jednotlivých prvků. Jednalo se třeba o obklady, které měly mít o dva nebo tři milimetry méně, než jak byly vyrobené a dodané firmou Gerstl. To nám vlastně dalo obrovské poznání o stylu práce architekta, který respektoval potřeby rodiny — nejen ve smyslu funkčního domu, ale i jako domova s estetickou harmonií interiéru. Ta přitom často spočívá v opravdu drobných detailech, jako jsou právě milimetry v obkladech stěn. Podobné změny vznikaly i na fasádě Müllerovy vily, někdy dokonce až po realizaci. Vznikaly například i u různých zákoutí nebo sedacích nik, které se musely upravovat, protože Loos svým přesným okem viděl, že proporce neodpovídají tomu, čeho chtěl dosáhnout. Byly to tedy nuance, které dotvářely celkový obraz práce architekta ve vztahu ke konkrétnímu člověku nebo rodině.“

20:40 – memorandum o záchraně a zpřístupnění Loosových interiérů v Plzni

„V roce 2003 jsme iniciovali výstavu o díle Adolfa Loose nejen v českých zemích. Ta výstava se ale spíš týkala obnovy Müllerovy vily — myslím, že se jmenovala Příběh památky a její obnovy. Byla v Západočeském muzeu v Plzni. Součástí této výstavy bylo mezinárodní sympozium věnované záchraně objektů Adolfa Loose, konkrétně v Plzni. Účast byla obrovská — přijelo velké zastoupení odborníků na jeho dílo. Sešla se vlastně celá první generace loosovských badatelů, kteří ještě znali vídeňskou klientelu a měli přímý kontakt s pamětníky Adolfa Loose. Konference trvala, tuším, tři dny. V jejím závěru jsme sepsali takzvané Plzeňské memorandum, pod které se všichni podepsali. V textu stálo, že je potřeba zachránit všechny interiéry navržené a realizované Adolfem Loosem a jeho žáky v Plzni a zpřístupnit je formou loosovské stezky. Toto memorandum je uloženo ve sbírkách Muzea města Prahy a mělo by být také na plzeňském magistrátu. Podepsal ho i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál a primátor města Plzně. Od roku 2004 se pak skutečně začala rozvíjet činnost směřující k této záchraně. Nebyl to ale lehký proces a trval dlouho — první interiéry se veřejnosti začaly otevírat až zhruba o deset let později.”

26:33 – Müllerova vila jako příklad úspěšného „house muzea“

„Provoz Müllerovy vily byl prvním provozem takzvaného house muzea v českých zemích. Navazovala na něj samozřejmě vila Tugendhat a další, které dnes známe, dejme tomu i v rámci sítě Iconic Houses. Müllerova vila ale byla prvním domem, který byl obnoven v plné autenticitě — to znamená, byl zakonzervován, respektive obnoven a zakonzervován. Už tedy nešlo o funkční dům, ale o exponát, navíc jako součást muzejní sbírky. Správu nad Müllerovou vilou převzalo už v roce 1995 Muzeum hlavního města Prahy, takže bylo potřeba vytvořit novou rovinu interpretace díla Adolfa Loose v muzejním prostředí. Jinými slovy — jak zpřístupnit tak složitý interiér, který byl navržen na míru konkrétní rodině, jejímu provozu, s malým dítětem i služebnictvem, a proměnit ho v muzeum. To byla velká výzva. 

Zkoušeli jsme různé způsoby, jak návštěvníky provádět — nechat je volně procházet, vybavit je audioprůvodcem, pustit je do prostoru jen s dohledem. Druhá možnost byla opačná: uzavřít některé sbírkové předměty do vitrín, natáhnout muzejní šňůry, vytvořit informační systém — tedy výrazně zasáhnout do prostoru. To jsme ale nechtěli. Chtěli jsme, aby dům působil co nejživěji, aby ta rodina vlastně promlouvala ústy našich průvodců. To znamená návštěvníka citlivě převzít, pustit ho do prostoru a nabídnout mu kultivovaný, příjemný výklad. Proto jsme omezili návštěvy na sedm lidí — respektive skupina musela odpovídat počtu, pro který byl dům navržen, tedy maximálně osm osob. Taková skupina pak byla díky výkladu schopná vnímat nejen atmosféru, ale i etické a estetické poslání toho domu. Víme, že to fungovalo a že ten provoz byl velmi dobrý.“

39:10 – srovnání Loose s manželi Rothmayerovými a osobnost Boženy Rothmayerové

„Loos byl zvyklý na určitou klientelu. Tito lidé mu dávali velký prostor — nejen tvůrčí, ale i finanční — pro vznik domů, které navrhoval, tedy té vilové produkce. Nemyslím jeho pokusy o sociální bydlení. Byla to tedy ta buržoazní vrstva. Naproti tomu Rothmayerovi představovali spíš takovou rodící se moderní uměleckou rodinu — vrstvu lidí, kteří si už vážili vlastní práce a byli v tomto ohledu velmi sebevědomí. […] 

Pro mě je Božena Rothmayerová vzorem — vlastně ne, to není úplně přesné slovo. Řekla bych spíš průkopnicí. Možná bych to dokázala lépe říct v polštině, ale v češtině mě napadá hlavně odvaha — ženská odvaha vymanit se z určitých stereotypů. Ona nepocházela z chudých poměrů, nemusela se nijak složitě prosazovat. Pocházela z dobře situované rodiny, mohla žít jako dáma, věnovat se krajkářství a rozvíjet své umělecké a řemeslné nadání. Ale šla mnohem dál — prakticky řídila vlastní tvorbu i vlastní školu. To byla obrovská odvaha. Navenek přitom působila velmi skromně — jako ostříhaná dívka v kalhotovém kostýmu. A myslím si, že právě tuhle odvahu v ní musela vidět Alice Masaryková, která si sama prošla svým vývojem a díky svým cestám po Spojených státech poznala emancipaci a sebevědomí mladé ženy. A myslím, že tuhle vlastnost měla Božena přirozeně.“

47:52 – působení v Brummelově domě a budoucí vize

„Brummelův dům je, jestli to tak můžu říct, moje druhé loosovské dítě po Müllerově vile. Jeho obnova začala těsně po otevření Müllerovy vily a vlastně trvá dodnes. Jednalo se o soukromý dům, tedy objekt v soukromých rukou, bez tehdejší finanční podpory města. O to větší dík patří panu Michalovi Brummelovi za jeho rozhodnutí se domu věnovat — věnovat se historii vlastní rodiny a investovat do toho své soukromé prostředky. A velké poděkování patří jak tehdejšímu, tak současnému vedení města Plzně, které nadále podporuje údržbu tohoto domu. […] 

Co se týká mého současného působení — oslovila mě paní Gabriela Brummelová, která pracuje na vlastní koncepci prezentace domu, založené právě na rodinné historii a tradici. Jsme si vědomi, že se stále jedná o soukromý objekt, který je provozován návštěvnicky ve spolupráci s organizací Plzeň–Turismus. Chybí tu ale výraznější badatelská rovina — ta vlastně ani nebyla potřeba, protože tuto funkci plnila v Praze Müllerova vila. Proto zde zatím není tak rozvinutá. Alespoň o ní nevím — neslyšela jsem, že by sem ve větší míře jezdili badatelé nebo odborná veřejnost a systematicky se věnovali například materiálům, obkladům, srovnávání interiéru s jinými realizacemi, třeba s anglickými domy, nebo že by se hlouběji zkoumala firma pana Brummela či historie celé rodiny. A právě to jsou témata, která bychom chtěli otevřít a která by měla tvořit základ budoucího studijního centra nebo badatelny. Název zatím není definitivní — možná to bude Muzeum Adolfa Loose, uvidíme.“

59:58 – souvislost díla Adolfa Loose s principy hnutí Arts & Crafts

„V roce 2024 jsem v Anglii navštívila program zaměřený na Arts and Crafts — na domy i zahrady tohoto hnutí. Nebyla to jen návštěva těch skvělých objektů, ale každý den byl zakončen přednáškou o tom, jak hnutí vznikalo, jaké mělo ideje, kdo ho formoval a jaký mělo ohlas v evropských zemích. A právě při jedné z těch přednášek, která se věnovala způsobu života, využití prostoru a respektu k materiálu, mě napadlo, že řadu těchto principů má Adolf Loos — a nemusíme chodit daleko, vidíme je i tady v Brummelově domě. Mnohé prvky jako by byly přenesené — ať už jde o mobiliář, práci s obkladem nebo způsob, jakým se prostorem prochází v enfiládě. […] 

„Loos v jednom epitafu, v článku plném žalu a smutku, píše, jak mizerné je vnímat industriální výdobytky — množící se ornamenty a dokonale, strojově zpracované detaily architektury a řemesla. Jak je to vlastně marné, protože tomu chybí proces přemýšlení člověka. A ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, došlo mi, jak silně to souvisí s Ruskinem a Williamem Morrisem — a jak moc jsem to viděla i v těch interiérech. Člověk do nich vstoupí a vnímá stejnou práci s materiálem, stejné uvažování o atmosféře prostoru, o jeho funkci, o způsobu vyjádření. Ať už u Ruskina, nebo u Adolfa Loose, v různých obdobích, spojuje je jedna věc — poctivost, úcta a férovost vůči tomu, kdo se na ten prostor dívá a kdo ho používá.“

O jakých projektech bude řeč: 

Výstava Adolf Loos – Dílo v českých zemích (2009). Foto: archiv Marii Szadkowske.

Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou, Müllerova vila v Praze (1928–1930). Foto: archiv Muzea města Prahy.

Studijní a dokumentační centrum Norbertov. Foto: archiv Marii Szadkowske.

Otto Rothmayer, Rothmayerova vila v Praze (1928–1929). Foto: Petr Klíma, 2023.

Otto Rothmayer, Rothmayerova vila v Praze (1928–1929) – pracovna. Foto: Martin Polák, 2022.

Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou, Přestavba domu Brummelových v Plzni (1927–1929) – průhled obytnými místnostmi (současný stav). Foto: archiv Brummelova domu.

Philip Webb – William Morris, Red House v Bexleyheath v Londýně (1859) – interiér. Foto: Maria Szadkowska, 2024.

Mgr. Maria Szadkowska vystudovala dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze. Mezi lety 2000 a 2025 působila jako kurátorka Müllerovy vily a vedoucí Studijního a dokumentačního centra Adolfa Loose. V roce 2015 se stala vedoucí kurátorkou Centra památek moderní architektury Muzea hlavního města Prahy. Ve své výstavní a publikační činnosti se dlouhodobě zaměřuje na dílo Adolfa Loose v českých zemích, aktivně se také účastní obnovy, restaurování a prezentace Loosových realizací v České republice. Je autorkou, spoluautorkou, editorkou a kurátorkou několika výstav a publikací věnovaných Loosovu dílu, především zásadního projektu Adolf Loos – dílo v českých zemích (2009). V současnosti pracuje v Národním technickém muzeu a také jako externí kurátorka v Brummelově domě v Plzni.