„Loos je složitý rébus. V tom také spočívá jeho přitažlivost,“ říká profesorka Lada Hubatová-Vacková

# Adolf Loos, historie architektury, Lada Hubatová-Vacková, Od západu nefouká?, ornament, Petr Klíma, podcast, rozhovor

Vloženo19. 02. 2026

Další díl podcastové série věnované Adolfu Loosovi se soustředí zejména na architektův nejednoznačný vztah k ornamentu. První část rozhovoru Petra Klímy s historičkou a teoretičkou umění a designu Ladou Hubatovou-Vackovou z UMPRUM, mj. autorkou knihy Tiché revoluce uvnitř ornamentu, sleduje formování Loosova uvažování o ornamentu v kontextu dobového dění v závěru 19. století i v dalších dekádách, jeho odpor vůči secesi i jeho polemický a konfrontační styl.

Protagonisté věnují pozornost rovněž Loosovu pařížskému období v polovině 20. let minulého století a východiskům hnutí art deco, které se podle Hubatové-Vackové mohly promítnout do jeho pozdní tvorby i pojetí prostoru. V závěru první části rozhovoru naznačují, že Loosova ambivalentní, „hádankovitá“ povaha a vrstevnatý vztah k tradici i moderně stojí u podstaty jeho trvalé přitažlivosti, a potvrzují, že jeho dílo zůstává živé a připravené k dalším interpretacím.

Co v rozhovoru uslyšíte:

01:17 – osobní spojení s Loosem

„V téhle souvislosti bych připomněla hlavně dva momenty. Jedním z nich je profesor Zdeněk Kudělka, to byl můj pedagog na Filozofické fakultě, tehdy ještě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde jsem studovala v druhé polovině osmdesátých let. Právě Zdeněk Kudělka tam vyučoval a byl to můj oblíbený učitel. Byl také jedním z mála kunsthistoriků, který nám přednášel něco, co se vztahovalo k 20. století. A konkrétně to byl právě Kudělka, který se v druhé polovině 60. let velmi intenzivně, i v kontaktu s Albertinou, věnoval Adolfu Loosovi a jeho působnosti v českých zemích. […] Ty prostorové otázky, které byly spojené s Loosem, vykládal fenomenologickým způsobem. To bylo pro nás moc zajímavé a přitažlivé. […] A pak další moment, který mě propojuje s Loosem, je ten, že můj otec pochází z cukrovarnické rodiny a sám jako dítě vyrůstal ve vile ředitele cukrovaru v Hrušovanech u Brna, kterou stavěl Loos. A právě si pamatoval, že tam s bratrem měli velké prostory a že si mohli hrát fotbal v místě, kde byly mramorové obklady. Takže to jsou dvě nějaké takové základní indicie, které mě spojují s Loosem osobně.“

12:02 – Loos a ornament

„Když se ještě vrátíme k době, kdy Adolf Loos studoval, tak on byl vzděláván v takovém systému, kdy se replikovaly historické formy, a to především různé klasické formy – antikizující, renesanční –, které byly spojené s klasickým architektonickým normativem. Takže i on touto výukou prošel: kreslil podle ornamentálních předloh různé listy a stylizované rostliny, které vycházely z historických předobrazů. Ale pak někdy na konci 90. let [19. století] došlo k odklonu od těchto normativních, dekorativních předloh, nejdříve směrem k baroku a později k dynamickým neobarokním formám a nakonec k secesi. […] On secesi zcela určitě neměl rád. Zdálo se mu, že je to příliš dobový módní výstřelek, který se navíc stává stylem, jenž proniká úplně do všech předmětů. Loos chtěl být nějakým způsobem jiný, to znamená, že reagoval konfrontačně na to, co se zdálo být mainstreamem. Zároveň je dost možné, že tím, že úplně neprošel tím establishmentem secesních škol, tak se s tím neidentifikoval, nebyl asi úplně přijat do akademického prostředí, a proto si musel najít nějakou antipozici.“

30:05 – pařížské období

„Adolf Loos byl možná čtyři roky v Paříži, myslím od roku 1923, kdy tam byl vyzván, nebo snad sám chtěl se účastnit Podzimního salonu (pozn. aut.: Salon d’automne v Paříži je významná umělecká výstava založená v roce 1903, která dává prostor avantgardnějším umělcům),a byl tam až do roku 1927, nebo 1928. Bylo to podobně jako u Ameriky – Francie pro něj představovala velmi významné období, které ho určitou měrou vrátilo k nějakému dekorativnímu uvažování, v kontextu té doby, která se mezitím změnila. Ale každopádně on byl a musel být určitě otevřenější i formám art deca, protože se tam tehdy konala velká výstava dekorativních umění. A Loos také měl spoustu přátel, architektů, kteří byli stoupenci art deca. […] Byli to architekti, kteří pracovali s jednoduchými, velkorysými, částečně puristickými formami, ale zároveň je opatřovali celou řadou luxusních materiálů – různými obklady stěn nebo použitím kovu, kamene a skla – ve velmi kultivovaných a moderních formách. A v tom se mi zdá, že – jak máme problém pojmenovat tu specifičnost Adolfa Loose – zejména ta jeho závěrečná část života, a i to, co jsi právě zmiňoval ve vztahu k Müllerově vile, ale třeba i u toho ohromného bytu v Semlerověrezidenci, že tam jsou citelné stopy tohohle francouzského, velkorysého, moderního, ale vlastně art dekového přístupu.“

45:53 – odkaz Loose

„Dneska, myslím, je Loos ohromně zajímavý právě proto, že je strašně složitý, že je to takový rébus. Protože tam cítíme nějaké paradoxní vztahy. Něco, co si myslíme, že se dá jednoduše charakterizovat, ale ono to tak nejde, protože on je opravdu ambivalentní a strašně hádankovitý. Takže v tomhle bych řekla, že tkví také podstata jeho přitažlivosti, protože se snažíme tu zvláštnost popisovat a pokaždé, když změníme optiku, se nám vyjevuje jiný Loos. Takže tahle složitá charakterizovatelnost Loose je něco, co prodlužuje jeho jakýsi „druhý život“, protože je stále fascinující.“

O jakých projektech bude řeč:

Lada Hubatová-Vacková, Tiché revoluce uvnitř ornamentu, Praha 2011.

Müllerova vila v Praze. Foto: Petr Klíma.

Dům Tristana Tzary v Paříži. Zdroj: Archiweb.

prof. Mgr. Lada Hubatová-Vacková Ph.D., je historička a teoretička umění a designu, kurátorka a pedagožka. V roce 1999 získala doktorát na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; doktorským studiím se věnovala i na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Od roku 2006 působí na UMPRUM, kde přednáší dějiny moderního umění a designu 19. a 20. století; od roku 2023 zde také vede Centrum doktorských studií. Jako editorka připravila publikační a výstavní projekty Tiché revoluce uvnitř ornamentu (2011) či Divadlo ulice (2021); jako spolueditorka stála za řadou dalších titulů, které vyšly rovněž péčí UMPRUM: například Husákovo 3+1 (2007, 2018), Zlínská umprumka. Od průmyslového výtvarnictví po design (2013), Věci a slova (2014), Gottfried Semper: Věda, průmysl a umění (2016), Vila Jenny a Josefa Winternitzových (2020) nebo Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 (2025), jehož výstavní podoba je do 8. března 2026 k vidění v Domě umění v Brně. Společně s Annou Pravdovou editorsky připravila pro Národní galerii publikaci První republika 1918–1938. V roce 2024 se Lada Hubatová-Vacková stala profesorkou.