„Pokračovatel tradice i průkopník modernismu. Loos nechtěl lidi předělávat,“ říká profesor Christopher Long
# Adolf Loos, Christopher Long, historie architektury, Od západu nefouká?, ornament, Petr Klíma, podcast, publikace, raumplan
Vloženo05. 02. 2026
Text Radka Šámalová
Ve druhé části rozhovoru se Petr Klíma s historikem umění a architektury Christopherem Longem vracejí k rozvoji secese ve Vídni kolem roku 1900 a k otázce, z jakého společenského a kulturního kontextu vyrůstá Loosova architektura. Long představuje secesi nikoli jako pouhý dekorativní styl, ale jako odpověď tehdejší doby na rozpor mezi historismem a modernizující se společností.
Dalším stěžejním tématem dialogu je Loosův koncept raumplanu. Christopher Long upozorňuje, že nešlo o samoúčelný architektonický koncept, ale o prostorový rámec života buržoazních rodin a zároveň součást vývoje architektury mezi tradicí a modernismem. Právě do napjatého vztahu mezi evolučním a revolučním přístupem, mezi kontinuitou a diskontinuitou, profesor Long dílo Adolfa Loose vsazuje. V rozhovoru se také dotýká otázky autorství a role Loosových spolupracovníků; vrací se i k jeho pozdním letům, poznamenaným nemocí a proměnami společnosti kolem roku 1930.
Rozhovor je veden v angličtině a je doplněn o český dabing.
Co v rozhovoru uslyšíte:
02:16 – vídeňská secese
„Secese vzešla z problému. Nebyla ozdobnou konstrukcí sama o sobě, byla spíše otázkou. V 70. a 80. letech 19. století začalo být těm, kteří tomu věnovali pozornost, jasné, že existuje rozpor mezi historismem – tedy oživováním minulosti – a tím, co se v širším měřítku dělo v souvislosti s industrializací, modernizací a podobně. […] Možností, jak rozvinout nový způsob vyjádření těchto myšlenek, jsou přírodní formy. Secese je na jedné straně návratem k přírodě a na druhé straně odmítnutím historické minulosti. A je naprosto správné, že když se dostává do Vídně, nepřichází tam přímo. Rozvíjí se v Paříži, Bruselu, Lyonu a nakonec přichází do Mnichova – a z Mnichova do Vídně. Vídeň tedy přijala jazyk secese relativně pozdě. […] Další věc, kterou jsi už zmínil: když se secese dostane do Vídně, najde tam úrodnou půdu? A odpověď zní: ano. Na secesi je totiž opravdu skvělé to, že umožňuje zejména bohatým lidem dát najevo své bohatství a vlastní vnímání světa. Takže ano, secese je „vídeňská“ v tom smyslu, že jde především o okázalost, honosnost a podobně.“
08:36 – raumplan jako prostorový ornament?
„Ornament je v jistém smyslu to, co cítíte, když se na něco díváte. Podíváte se na věc a máte z ní nějaký pocit. A Loosův koncept raumplanu je s tím podle mého názoru silně spojen. Psal jsem o tom v jedné ze svých knih – v knize Nový prostor (pozn. ed.: Christopher Long, Nový prostor: Pohyb a prožitek ve středoevropské moderní architektuře, Praha 2023). Ta kniha je vlastně o tom, jak člověk vnímá jakýkoliv prostor nebo prostorovou sekvenci. U Loosovy architektury jde o více smyslových vjemů: o to, co cítíte, co vidíte, jak vaše tělo vnímá budovu, například prostřednictvím pohybu. V tomto smyslu se budovy stávají nositeli nálady – stejně jako ornamenty mohou být nositeli nálad, myšlenek nebo pocitů. A je to také proto, že i Loos se zajímá o povrch, jen jiným způsobem. Například v Müllerově vile je velká modrá stěna, kterou vidíte ve chvíli, kdy vejdete dovnitř a míříte do šatny. Je neuvěřitelně modrá. Pozoruhodná věc. Je to ornament? V jistém smyslu ano.“
17:33 – předchůdce modernismu, nebo revolucionář?
„Existuje tendence vnímat Loose jako předchůdce, respektive tvůrce modernismu, protože patří mezi první, kdo v architektuře rozvinul styl hladkých bílých objemů, připomínajících tu nejlepší mezinárodní architekturu dvacátých let 20. století. Vytváří bílé krabice, které jakoby předpovídají, co se později stane v modernismu. Tímto způsobem je obvykle prezentován v dějinách modernismu: jako předchůdce, zakladatel nebo průkopník modernismu. To je jeden způsob, jak Loose interpretovat. Další způsob, o němž jsme už mluvili, je chápat Loose jako buržou, který pracuje evolučním způsobem a postupně rozvíjí myšlenky modernismu. I to je naprosto pravda. Zároveň ale platí, že Loos jako architekt dělá něco zcela revolučního – a on si toho je vědom, dokonce to sám říká. Začíná totiž uvažovat o architektuře prostorově zcela novým způsobem. A to je raumplan. Jak to ale vysvětlit a zároveň zůstat v souladu s Loosovými vlastními myšlenkami? Dokud ses mě na to nezeptal, neměl jsem na tu otázku přesnou odpověď. Uvědomil jsem si však, že Loos nám ji vlastně dává už na začátku jedné ze svých esejí, kterou napsal k Jubilejní výstavě ve Vídni (pozn. ed.: Loos tuto myšlenku později rozvinul v eseji Ornament a zločin),když se pokouší definovat, co by měli designéři dělat. Ptá se: Můžete používat věci z minulosti? A odpovídá: Ano, můžete je používat, pokud jsou užitečné i dnes. Pokud ale v současnosti žádný užitek nemají, musíte je vyhodit a vytvořit něco nového. To je ta klíčová myšlenka.“
29:27 – pozdní Loos a otázka autorství
„V pozdějších letech svého života už nebyl intelektuálně tak zdatný – respektive tak zdatný jako myslitel. Pravděpodobně to souviselo s jeho nemocí. Měl syfilis, jak víš. A syfilis ve své terciární, tedy pozdější formě, začíná ovlivňovat mysl. […] Heinrich Kulka, který pro něj pracoval ve Vídni, přebírá stále větší odpovědnost za to, jak Loosova práce pokračuje. A v Praze toho pro Loose čím dál víc dělá Karel Lhota. To je také zřejmé. A Lhota o tom navíc píše opravdu zajímavě – například o tom, jak Loos od něj postupem času potřebuje stále víc. Je v tom docela explicitní. Je zcela zjevné, že v posledních fázích práce na Müllerově vile, a především na Winternitzově vile, toho pro Loose jeho asistenti dělají hodně. Činí spoustu rozhodnutí, která Loos už není schopen udělat a v tomto okamžiku je ani dělat nechce. To vyvolává otázku: je to opravdu Loos? Je to skutečně jeho práce? A odpověď zní ano. Rozhodně ano. Protože jeho asistenti přesně věděli, co chce. Pracovali s ním dostatečně dlouho a on byl velmi konkrétní v tom, co požadoval. Přesně věděli, jak jeho přání převést do realizované stavby. Je to tedy úplně jasné.“
O jakých osobnostech, projektech a publikacích bude řeč:
Christopher Long, Nový prostor: Pohyb a prožitek ve středoevropské moderní architektuře, Praha 2023.
Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou, dětský pokoj v Müllerově vile v Praze, 1928–1930. Foto: Petr Klíma, 2023.
Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou, ukázka raumplanu v Müllerově vile v Praze, 1928–1930. Foto: Petr Klíma, 2023.
Adolf Loos, ukázka raumplanu v horské vile Khuner v rakouském Payerbachu (1929–1930). Zdroj: WikiArquitectura.
Heinrich Kulka (1900–1971). Zdroj: Kulka Estate.
Karel Lhota (1894–1947). Zdroj: 50 let státních československých průmyslových škol v Plzni. 1885–1935, Plzeň 1936.
Prof. Christopher Long, Ph.D., studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci, Mnichově a Vídni, doktorát získal na Texaské univerzitě v Austinu v roce 1993. V letech 1994–1995 učil na Středoevropské univerzitě v Praze. Dlouhodobě se soustředí na historii moderní architektury, se zvláštním důrazem na střední Evropu mezi lety 1880 a současností. Vyškolen spíše v historii než v architektuře, osvojuje si přístupy z kulturních a intelektuálních dějin, stejně jako politické a ekonomické historie. Studoval otázky kulturní reprezentace v architektuře, širší ideologické souvislosti architektonické teorie z konce 19. a počátku 20. století a vývoj architektonického vzdělávání. Mezi zájmy profesora Longa patří také moderní design v Rakousku, českých zemích a Spojených státech, stejně jako grafický design. Pracoval na několika výstavách a publikuje v široké škále témat. V roce 2022 obdržel čestný doktorát na pražské UMPRUM. Od roku 2017 vyšlo v českém překladu již šest publikací věnovaných dílům Adolfa Loose a jeho současníků. V letošním roce by na ně měla navázat česká mutace zmíněné knihy Adolf Loos: Ruminations and Revisions. Essays.
