„Nestačí mít interiér od Loose – je potřeba v něm umět žít,“ tvrdí Petr Domanický
# Adolf Loos, historie architektury, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, Plzeň, plzeňská architektura, podcast, přednáška, Semlerova rezidence, souvislosti
Vloženo08. 01. 2026
Text Radka Šámalová
Čtvrtý díl podcastové série věnované Adolfu Loosovi zasazuje vznik i další osudy Loosových plzeňských realizací do širšího historického a společenského kontextu. Petr Klíma se v pokračování rozhovoru s historikem architektury Petrem Domanickým vrací do roku 1907, kdy Loos poprvé vstoupil do prostředí rychle se rozvíjející průmyslové Plzně.
Domanický přibližuje síť vzájemně propojených židovských rodin, jejich vazby na Vídeň i kulturní rozhled, který stál u zrodu Loosových plzeňských zakázek. Představuje zároveň příběh rodiny Jany a Oskara Semlerových – jejich podíl na kulturním a hospodářském rozvoji Plzně, nucenou emigraci, ztrátu majetku i komplikované poválečné restituce. Poukazuje přitom na to, že skutečný odkaz Loosových interiérů i rodiny Semlerových nespočívá pouze v hmotné architektuře, ale také v kontinuitě paměti a hodnot, které přetrvaly navzdory historickým zlomům. V závěru dialogu se pozornost obou protagonistů obrací k úvahám o dnešním vztahu k architektonickému dědictví a kvalitě prostředí, ve kterém žijeme.
Co v rozhovoru uslyšíte:
01:46 – architektura a urbanismus Plzně na přelomu 19. a 20. století
„Ve druhé polovině 19. století začala Plzeň směřovat k tomu, aby se stala centrem průmyslu širokého okolí. S tím souvisela prosperita a masivní výstavba, ale vlastně jen velmi málo s tím souvisela kvalita. Ta se projevovala spíše u jednotlivostí a tady se začaly rozevírat nůžky – na jedné straně tady vznikaly na konci 19. století naprosto výjimečné jednotlivé stavby, dokonce i v rámci celého Rakouska-Uherska nebo střední Evropy. Šlo ale téměř stoprocentně o realizace jednotlivců a soukromníků, kteří měli peníze, rozhled a snahu dělat věci lépe. Vedle toho tu však stálo to, co bylo obecným standardem z hlediska urbanismu a architektury. […] Situace se však začala měnit už kolem let 1904–1905, kdy se radními stali Vojtěch Kapsa, spolumajitel firmy Müller & Kapsa, a Matouš Mandl, právník a bratr malíře Josefa Mandla. Oba to byli znalci a milovníci architektury, památek a umění, sběratelé starožitností, lidé s obrovským rozhledem po Evropě. A tahle chvíle je pro Plzeň zlomová: je vidět, jak se ten trend začíná pomalu, ale z dnešního pohledu vlastně bleskově měnit. Během pěti, šesti, sedmi let už vidíme přepracované regulační plány a vznik toho, co se pak zrealizovalo v Bezovce — široké ulice, stromořadí, veřejné prostory. A pak už to souvisí s příchodem Hanuše Zápala, s jakýmsi přeskočením několika desetiletí a doháněním skluzu, které se pak ve dvacátých a třicátých letech skutečně podařilo. A v téhle době se tady objevuje i Loos…“
08:21 – okolnosti příchodu Adolfa Loose do Plzně
„Otto Beck tehdy četl v novinách Loosovy články a chtěl jeho interiér. Bylo to ještě v době, kdy byl Loos v Rakousku, tedy ještě za Beckova mládí. Dnes díky výzkumu a útržkovitým informacím víme, že to celé mělo logickou návaznost: jak na to, jak Otto Beck a Wilhelm Hirsch získávali pozice ve firmě, která jim patřila, tak hlavně na to, že ta firma byla jejich společná a že byli příbuzní. A především byli příbuzní s rodinou Krausových z Vídně, pro kterou Loos v té době pracoval, protože se přátelil s Karlem Krausem. A když měl Willy Hirsch svatbu s Marthou Hirschovou, jeli se do Vídně podívat, domluvili se s tím architektem, který dělal byty jejich příbuzným, a tím se to vlastně celé vysvětluje. […] Wilhelmovi a Marthě Hirschovým bylo jednadvacet a dvacet let, když si pro návrh svého bytu přizvali Adolfa Loose. […] Šlo o dvě první realizace, které se odehrály mezi lety 1907 a 1910. Pak přichází dlouhá přestávka a Loos se do Plzně vrací až v roce 1927, kdy zde realizuje všechny další zakázky, zhruba desítku.“
17:08 – interiéry a životní styl skryté za nenápadnými fasádami
„Vezměme si, že ty interiéry, tak výjimečné svou atmosférou — už od momentu, kdy člověk překročí práh z chodby do předsíně — jsou zároveň charakteristické tím, že v naprosté většině případů na těch domech zvenčí vůbec nepoznáte, že se tam něco takového nachází. Platí to i tady v Semlerově rezidenci. Každý, kdo to dříve neznal, říkal: Já jsem si myslel, že za těmi kovovými okny je nějaká dílna nebo něco podobného, nenapadlo by mě, že tam je takhle kvalitní obývák. A to byl patrně i záměr — neupozorňovat, spíše to nechat skryté. Uvědomme si i tu dobovou atmosféru: asi nebylo úplně vhodné takové bohatství veřejně vystavovat. Šlo tedy o to vytvořit si krásný interiér dovnitř, s obklady z mramoru a se zlatem, a zvenku to nechat, pokud možno, co nejvíce nenápadné.“
28:05 – rodina Semlerových: odkaz, který přežil ztrátu
„V padesátých letech po válce požádala rodina Semlerových o restituci domů. I po únoru 1948 — u tohoto domu (pozn. aut.: zahradní činžovní dům Oskara a Jany Semlerových s vestavbou mezonetového bytu) se to sice nedochovalo, ale u Klatovské 19 (pozn. aut.: byt Huga a Heleny Semlerových) ano — je v dokumentech uvedeno, že rodina, přestože žije v Austrálii, je ‚národně spolehlivá‘. Vezměte si, že za Stalina a za Gottwalda někdo na ministerstvu o jedné z nejbohatších židovských rodin, která žila v Austrálii, napsal, že je národně spolehlivá. Restituce tedy formálně dopadla úspěšně — domy jim byly na papíře vydány, protože na ně měly právo. Následně se ale ozvalo jiné ministerstvo s tím, že podle paragrafu restitučního zákona z roku 1946, pokud je na budovách veřejný zájem, zákon neplatí. A tak je na katastru, kde jsem měl možnost nahlédnout do spisu k tomuto domu, restituce provedena a zároveň je proveden její výmaz. Takže jim ty domy vlastně vydali, ale fakticky je nikdy nedostali, protože tam nutně potřebovali mít armádní velitelství (v domě Huga a Heleny Semlerových) a tehdy asi i lékařskou fakultu (v domě Oskara a Jany Semlerových). Pan Will Semler ta devadesátá léta popisuje v knížce, kterou jsme tady vydali, je to dost nehezké čtení. Nakonec snad dostali jen nějaký pozemek, kde měl pan Semler honitbu, někde na Tachovsku — prostě kousek lesa. A přitom nikdy nikomu nic špatného neudělali. Práce tří generací. […] Představte si, že by někdo takhle přišel o takový majetek. Will Semler vzpomínal, že když jeho otec přijel do Austrálie, měl s sebou jen dva kufry a zachránili si doslova holý život na poslední chvíli. Psaly o tom tehdy i noviny. Ten článek tady máme okopírovaný: psali, že do Austrálie přijel pan Semler, že je to známý inženýr z Československa a že tam měl majetek v hodnotě „tolik a tolik“. Pan Semler ale (synovi Willovi) říkal, že v tom článku chybělo několik nul — ten majetek byl ve skutečnosti mnohem větší.“
O čem bude řeč:
Zahradní činžovní dům Oskara a Jany Semlerových s vestavbou mezonetového bytu (1923–1924 / 1933–1934). Archiv Muzea umění Olomouc, nedat.
Zahradní činžovní dům Oskara a Jany Semlerových s vestavbou mezonetového bytu (1923–1924 / 1933–1934) před poslední fází obnovy. Foto: Petr Jehlík, 2014.
Zahradní činžovní dům Oskara a Jany Semlerových s vestavbou mezonetového bytu (1923–1924 / 1933–1934) po recentní obnově. Foto: Petr Jehlík, 2024.
Interiér mezonetového bytu Oskara a Jany Semlerových (1933–1934). Archiv Muzea umění Olomouc, nedat.
Obytný dům s bytem Huga a Heleny Semlerových před rekonstrukcí. Foto: Petr Jehlík, 2015.
Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. V roce 2011 připravil první výstavu a publikaci, které plzeňské realizace Adolfa Loose vsadily do širšího kontextu a zároveň veřejnosti představily skupinu architektových spolupracovníků i stavebníků (Loos – Plzeň – souvislosti). Důležitou roli sehrál Petr Domanický i u nedávné obnovy Semlerovy rezidence, kterou spravuje právě Západočeská galerie v Plzni. Tomuto objektu a jeho náročné rehabilitaci věnoval samostatnou knihu Semlerova rezidence. Unikátní interiér Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni.
