„Podle Loose chyběla Čechům k dokonalosti jen znalost jeho díla,“ říkají historičky architektury Dagmar Černoušková a Jana Kořínková

# Adolf Loos, Dagmar Černoušková, historie architektury, Jana Kořínková, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňská architektura, podcast, přednáška, Semlerova rezidence, veřejná nahrávka

Vloženo20. 11. 2025

Text Radka Šámalová

V letošním roce slavíme 155 let od narození architekta Adolfa Loose, který ve své době změnil způsob přemýšlení o prostoru. Úvodní díl série věnované jeho dílu i odkazu přibližuje nejnovější poznatky o Loosově životě v souvislosti s jeho rodným Brnem, Plzní, Vídní či Paříží. Historičky umění a architektury Dagmar Černoušková z Muzea města Brna a Jana Kořínková z Fakulty výtvarných umění VUT v záznamu veřejné nahrávky podcastu představují své nedávné badatelské objevy, které učinily na základě nalezené korespondence, digitalizovaných pramenů z vídeňských knihoven i unikátnímu konvolutu fotografií Loosova brněnského investora Viktora Bauera, díky kterému se podařilo identifikovat dosud neznámé Loosovy interiéry a mobiliář.

V rozhovoru s Petrem Klímou odkrývají obě historičky Loosovy profesní i společenské vazby na osobnosti své doby – od Bohumila Markalouse a bratří Čapků až po Jana Zrzavého či generála Klecandu. První zmíněný například ve svém dopise Janu Mukařovskému z roku 1942 charakterizoval Loose jako „primitiva nezatíženého věděním“, člověka „chorobně zaostřeného instinktu“ s úctou k materiálu a hmotě. Zazní i postřehy z deníku plzeňského stavitele Bořivoje Kriegerbecka, které Loose zachycují jako charismatického, někdy však neukázněného tvůrce. Rozhovor se dotýká i závěru architektova života – Loos zemřel v roce 1933 v zuboženém stavu, přičemž jeho přátelé museli platit náklady na léčbu a pohřeb.

Co v rozhovoru uslyšíte:

05:17 – cesta k Loosovi

DČ: „My jsme se k Loosovi dostali ještě s dalšími brněnskými kolegy díky Marušce Szadkowske, někdy v letech 2007–2008, kdy se připravovala velká publikace Adolf Loos v českých zemích. A krátce nato, v roce 2010, jsme s kolegou Jindřichem Chatrným, vedoucím oddělení dějin architektury v Muzeu města Brna, připravili první menší publikaci Brněnské stopy Adolfa Loose. […] Během dalších let jsme postupovali dál, také se blížilo 150. výročí od Loosova narození, a my jsme se rozhodli udělat výstavu. A těch poznatků se najednou vynořilo tolik, že jsme si řekli: ‚Uděláme i velkou knihu.‘“ (pozn. ed.: Evropan Adolf Loos. Nejen brněnské stopy, 2020)

JK: „Já jsem se zajímala o umění ve veřejném prostoru z období po roce 1945. Věnovala jsem tomu i téma své disertační práce a jsem zároveň v týmu sdružení Vetřelci a volavky, které má hezkou vazbu na Plzeň – projekt Křížky a vetřelci je velmi úspěšný, pokud jde o mapování umění ve veřejném prostoru. A právě umění ve veřejném prostoru z období totalitního režimu mě dovedlo na brněnské výstaviště, v jehož areálu se dnes nachází Bauerův zámeček, v jehož interiéru jsou Loosovy stopy. A protože jsem si soukromě mapovala intervence výtvarných děl do prostoru brněnského výstaviště – je to opravdu rozlehlý areál –, narazila jsem tam na nějakou úplně zvláštní fotografii staré kašny, která stála před zámečkem. […] Měli jsme odtud s kolegy i nějaké fotografie interiéru, u kterých jsem si myslela, že by mohly odkazovat na loosovské interiéry. A promítli jsme to Marii Szadkowske a říkáme: ‚Je to to, co my si myslíme, že to je? Je to opravdu ono?‘ A ona říká: ‚Je to ono‘. A takhle vlastně celý ten příběh začal.“

23:46 – Adolf Loos a jeho síť kontaktů

DČ: „My jsme vlastně i v naší knize, hlavně v části věnované druhé polovině 20. let, kdy se Loos docela často vyskytoval i v Brně, nazvali tuto kapitolu jakousi Loosovou společenskou stopou. Stýkal se s brněnskými architekty, jako byl třeba Jindřich Kumpošt, hlavní městský architekt v té slavné meziválečné éře brněnské architektury. Určitě se potkal i s Bohuslavem Fuchsem, stýkal se s Králíkem, s Janem Víškem. Víšek měl Lose velmi rád. Dokonce ho navštívil v Paříži a myslím, že prostřednictvím architekta Feuersteina mu zprostředkoval návštěvu u Perreta a tak podobně. […] A pak to vykulminovalo tím, že Jan Vaněk požádal Loose, aby se stal obchodním zástupcem Uměleckoprůmyslových závodů v Paříži. To bylo zhruba v době světové výstavy v roce 1925. Z té doby máme i fotografii na Montmartru, která nás zase vrací k paní Bauerové, manželce Viktora Bauera.“

JK: „Síť Loosových kontaktů byla velmi hustá. Například nás překvapilo, když se nám do Loosova příběhu zamotali i bratři Čapkové nebo malíř Zrzavý, který byl pro něj v něčem takovým lokálním Oskarem Kokoschkou – snažil se o Zrzavého postarat, aby měl nějaké zakázky a určitým způsobem mu pomáhal.“

53:52 – Loosova osobnost a pověst

JK: „Kriegerbeck nám potvrzuje, že Adolf Loos, přestože mu zřídili účet, aby neměl hotovost a hospodařil pomaleji, dokázal ty účty vybílit velmi rychle. A přestože honoráře, které dostával, nebyly malé, nikdy neměl peněz dost. […] Kriegerbeck měl Loose velmi rád. Oblíbil si ho a chtěl to zaznamenat, aby to mohl někomu předat. Protože měl pocit, že Adolf Loos je ve skutečnosti velmi příjemná osoba v osobním kontaktu, že je milý a rád se o všechno podělí.“

DČ: [cituje z Markalousova dopisu Mukařovskému] „‚Loosova osobnost vyrostla z vášnivých odporů k secesi a z naivního, nekritického respektu k anglosaské civilizaci. Byl v USA jako mladý člověk a svůj názor si po celý život neprohloubil – jak příznačné pro současnost. Pro Loose a jeho bleskovou vtipnost by to bylo moc práce. Sociální stíny neviděl, skutečný život Anglie a USA neznal. Vrátil se do civilizačně zaostalého Rakouska – Slováci, Tyroláci, Maďaři, Rumuni – dělal náročného „Amerikána“ a sršel posměchem, v němž byla síla jeho ducha plnosti. Jeho živé dílo je nekonečně větší než to stavební. A třeba v jeho úctě k materiálu, hmotě, věku, s jistou náboženskostí… nedovedl zduchovnět vnější svět. Měl filozofii hmotného světa, která byla jen dobrým vkusem, lze-li tak nazvat jeho estétství, epikurejství a potřebu luxusu. Výstřední individualista, rozhazovač peněz, aristokrat s podmanivým kouzlem. […]‘“

O čem bude řeč:

Adolf Loos, foto: Literární archiv Památníku národního písemnictví

Jaromír John, vlastní jménem Bohumil Markalous

Bořivoj Kriegerbeck, foto: soukromý archiv

Vila Dr. Viktora Bauera v Hrušovanech u Brna, foto: Michaela Dvořáková, Brněnský architektonický manuál

PhDr. Dagmar Černoušková je historička umění a architektury. Pracuje v Muzeu města Brna (2005–2015 Studijní a dokumentační centrum vily Tugendhat; od 2016 Oddělení dějin architektury). Věnuje se hlavně brněnské meziválečné architektuře (mj. vila Tugendhat, Adolf Loos). Je autorkou a editorkou kolektivních monografií Brněnské stopy Adolfa Loose (2010); Mies v Brně. Vila Tugendhat (2012, 2017, 2022); Slavné brněnské vily (2006, 2013); Villa Tugendhat 1980–1985 (2015); Villa Tugendhat. Zahrada (2017); Nový dům Brno 1928 (2018); Vize modernosti / Rudolf Sandalo 1899-1980 (2019); Evropan Adolf Loos. Nejen brněnské stopy (2020); On, Adolf Loos – Bořivoj Kriegerbeck (2021). Přispívá do našich i zahraničních odborných periodik, často ve spolupráci s Jindřichem Chatrným a Janou Kořínkovou.

Mgr. Jana Kořínková, Ph.D., je historička umění a architektury a vysokoškolská pedagožka. Působí na Janáčkově akademii múzických umění a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Mezi lety 2009–2019 byla členkou redakce magazínu Artalk.cz, je editorkou serveru Archiweb.cz. Dlouhodobě zkoumá umění ve veřejném prostoru z období socialismu, zejména jeho institucionální pozadí. Je spoluautorkou knih Vetřelci a volavky. Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace 1968–1989 (2013), Zvláštní okolnosti (2016), Sochy a města Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945–1989 (2020) a dalších. Je autorkou publikace Adolf Loos a konfiskované vzpomínky rodiny Viktora rytíře von Bauera-Rohrfelden (2018) a spolu s Pavlou Cenkovou v roce 2020 vytvořila koncepci architektonické stezky Po stopách Adolfa Loose pro Brněnský architektonický manuál. Ve spolupráci s Dagmar Černouškovou publikovala řadu studií věnovaných osobnosti a dílu architekta Adolfa Loose.