Od Západu nefouká?

„Hanuš Zápal přivedl do Plzně moderní architekturu,“ uvádí historik architektury Petr Domanický

# architekt Plzně, Hanuš Zápal, historie architektury, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, plzeňská architektura, podcast, přednáška, veřejná nahrávka

Vloženo17. 07. 2025

Text Radka Šámalová

V letošním roce si připomínáme 140 let od narození architekta Hanuše Zápala, který se mezi lety 1910 a 1930 svými stavbami nesmazatelně zapsal do obrazu města. U příležitosti zmíněného výročí jsme připravili letní podcastovou minisérii o Zápalovi a jeho působení v Plzni, v regionu i mimo něj.

Jak ovlivnil Plzeň svým dílem architekt Hanuš Zápal? Jaké stavby navrhl coby tvůrce zaměstnaný na městském stavebním úřadě? Jaký byl profesní a osobní vztah architekta a urbanisty Ladislava Lábka k Hanuši Zápalovi? Odpovědi nabízí úvodní díl zápalovské série, který vznikl jako živá nahrávka rozhovoru Petra Klímy s kurátorem sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni Petrem Domanickým, předním odborníkem na Zápalovo dílo.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

08:15 – studia

„Zápal studoval architekturu na pražské technice v prvním desetiletí 20. století. Generace mladých architektů tehdy na tu školu pohlížela docela kriticky. Technika měla pověst velmi konzervativního učiliště a její pedagogové byli sice skvělými architekty 19. století, ale tehdy se toho začalo hodně měnit… Techniku ale v téhle době vystudovali desítky architektů, z nichž se pak stali ti skvělí tvůrci první republiky. Dneska jejich stavby považujeme za ikonické a jsou ve všech knížkách o meziválečné architektuře… Například víme, že Jan Koula (pozn.: profesor stavitelského umění, architektonického a ornamentálního kreslení a později rektor pražské techniky), který na první pohled vypadal jako architekt velmi konzervativní, stál u vzniku Klubu Za starou Prahu, jehož se potom řada studentů stala členy. A ti potom začali reagovat na rychlý vývoj, kdy se památková péče vlastně úplně převrátila naruby a začala se velmi blížit dnešnímu pohledu.“

14:58 – obnova plzeňské radnice

„Zápal se postupně věnoval práci ve třech kancelářích u tří architektů, přičemž tedy jedním z nich byl Jan Koula. A asi nebylo náhodou, že u něj pracoval v době, kdy Koula projektoval opravu plzeňské radnice. Zápal u něj měl za úkol pracovat na detailech sgrafitové výzdoby. Až po římsu pod hodinami si Koula prosadil sgrafita, od římsy výš si centrální komise prosadila vyspárované kamenné a cihelné zdivo na štítech – dokonce tehdejší městský konzervátor Škorpil obhájil i původní štíty, které měly být zbourané a postavené znovu. Ty se zachránily a opravily, takže každý si tam prosadil kousek. Výsledkem je naprosto jedinečná radnice, kde když se na to dneska díváme, tak to není jenom renesanční radnice, ale je to i kus historie 20. století.“

29:40 – ve službách města

„V pětadvaceti letech dostal Zápal největší stavební projekt tehdejší Plzně – celý komplex na dnešním Masarykově náměstí, který měly tvořit tři školy s kompletní přestavbou celé plochy náměstí. A skutečně – v letech 1910–1911 jej naprojektoval a hned se začala stavět první etapa: obchodní akademie, která byla otevřena už v roce 1913. Tomu předcházelo, že se jel podívat do Německa, jak se tam staví moderní školní budovy. Odtud si přivezl některé prvky, které potom používal – například šestihranné dlažby, které se pak u nás dokonce začaly vyrábět, a členění oken na čtvrtiny, přičemž každá čtvrtina byla dále rozdělena tenkými příčkami na další části. Takové členění najdeme na plzeňských školách ve 20. letech téměř všude. Škola byla dokončená, jednak tedy velice rychle, ale jednak v době, kdy jemu bylo osmadvacet, a v té době on už pracoval na řadě dalších velkých projektů. Takže už ta důvěra vedení města – to je neuvěřitelné. To si dneska těžko umíme představit.“

41:38 – divadelní skladiště a krematorium

„Divadelní skladiště vyhořelo a bylo rozhodnuto během jednoho týdne po požáru, že se na tom samém místě postaví nové. Zápal udělal skici, předal to firmě a ta to začala projektovat. Celé to zastřešili železobetonem, aby už to nebylo požárem tak ohrožené a dali tomu úplně novou dispozici a rok po požáru to slavnostně otevřeli. A ta budova slouží dodnes a ještě je krásná… Velice zajímavým typem budovy bylo krematorium. Architekti nevěděli, jak má vypadat, protože to nemělo u nás žádnou tradici a za Rakouska-Uherska se krematoria nestavěla. Teď bylo potřeba to co nejrychleji postavit. V Plzni šli tedy cestou, že to zadali Zápalovi, kterého poslali do Německa, do Švýcarska, a on tam za 14 dní objel 14 měst a 14 hřbitovů a 14 krematorií. Prohlédl, přijel, nakreslil. 3 roky po tom to stálo. Po drážďanském vzoru měl vymyšlený okrasný bazén před budovou, která se měla zrcadlit ve vodní hladině a vlastně zdvojnásobovat svoji působivost. Bohužel tehdy tam ten vodní bazén udělat nemohli, protože tam nebyl vodovod a byla nouze o vodu. Dneska, když už o vodu nouze není, tak to asi moc nikoho zase nezajímá, že by se tam něco takového mohlo udělat. Nic by tomu ale nebránilo…“

51:55 – Lábek a Zápal

„V letech 1909–1910 založil Lábek Kroužek přátel starožitností a následně potom založil Společnost pro národopis, která už byla v podstatě skutečným spolkem… Vlastně plzeňským odborem Klubu Za starou Prahu, které vznikaly v řadě dalších měst, ale v Plzni se to nepodařilo… Byl nadšenec, byl to obchodník z obchodnické rodiny, ale zajímalo ho to a vypracoval se přes zálibu ve sběratelství, účastnil se řady různých akcí, přednášek, exkurzí, poznal se s řadou špičkových lidí, stal se třeba jedním z nejbližších přátel Zdeňka Wirtha. Tak se stal špičkovým odborníkem na architekturu, památky, muzejnictví, a město z něj nakonec po první světové válce udělalo vedoucího Národopisného muzea… Lidé z jeho okruhu zakládali další spolky, třeba na záchranu Radyně, spolek na záchranu Mariánské Týnice. Po vzniku republiky v roce 1919 začal Lábek vydávat časopis Plzeňsko. První číslo prvního ročníku začínalo Zápalovým článkem Pomozte zachránit Mariánskou Týnici. V té době už spolupracovali velmi. Blízce a intenzivně…“

O jakých projektech bude řeč:

Obchodní akademie (1912-1913), foto Petr Jehlík

Městské divadelní skladiště (1922-1923), foto Petr Jehlík

Krematorium a kolumbárium I. (1924-1925), foto Petr Jehlík

Rodinný dům Ladislava Lábka (1921-1922), foto Petr Jehlík

Hanuš Zápal (1885–1964) byl klíčovým architektem meziválečné Plzně. Po studiích v Praze nastoupil roku 1910 na stavební úřad města Plzně, kde působil až do penzionování v roce 1931. Jeho první samostatnou plzeňskou stavbou byla budova obchodní akademie, později navrhl řadu významných veřejných budov, především škol. Vrcholem jeho tehdejší tvorby pro Plzeň je funkcionalistická Pikova škola (dnes Gymnázium Luďka Pika). Již předtím navrhl ve službách města množství technických, průmyslových nebo obytných staveb. Po odchodu z úřadu se věnoval projektům v regionu a památkové péči – zasloužil se o obnovu Mariánské Týnice a dalších památek na Plzeňsku. Od roku 2006 uděluje město Plzeň Cenu Hanuše Zápala za architektonický přínos.

Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. Hanuši Zápalovi věnoval v roce 2015 výstavu i monografickou publikaci Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska. V letošním roce se k Zápalovi vrátil panelovou výstavou ve Smetanových sadech v Plzni.

Více v projektu PAM.