„Návrat k ruční kresbě mou práci obohacuje,“ říká architektka Tereza Vojtěšková

# architektura, konverze, Od západu nefouká?, Petr Klíma, Plzeň, podcast, rozhovor, Tereza Vojtěšková, Vojtěšek architekti

Vloženo23. 04. 2025

Text Markéta Hossingerová

Architektka Tereza Vojtěšková absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Jindřicha Smetany. Kromě zájmu o výtvarné umění ji při volbě povolání ovlivnila i silná rodinná tradice, ale také potřeba se postupně osamostatnit. V rozhovoru s Petrem Klímou otevřeně mluví o vnitřních pochybnostech, návratu ke kresbě a hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem. Jaké to bylo vyrůstat v rodině architekta? Co jí dalo studium na UMPRUM a jak se formovalo její profesní sebevědomí? A proč pro ni byla Plzeň dlouho jen město „na jedno pivo“?

Společně se svým mužem dnes Tereza vede ateliér, ve kterém se oba zaměřují na veřejný prostor, konverze a revitalizace. Právě v Plzni pracovali nejen na adaptaci technických objektů bývalého cukrovaru pro Správu informačních technologií města Plzně, se kterou dlouhodobě spolupracují. Jak se Tereza dívá na současný vývoj Plzně? A co obnáší partnerské i profesní soužití architektky s architektem?

 

Co v rozhovoru uslyšíte: 

00:30 – rodinné zázemí a studium

„Cesta z Plzně do Prahy pro mě začala už někdy kolem patnácti. K Vánocům jsem tehdy dostala brožuru se seznamem všech aktuálních výstav v Praze – a já jsem začala o víkendech jezdit opravdu snad na každou. Tak jsem docela brzy začala víkendy využívat na výlety do Prahy, a když mi bylo osmnáct a dostala jsem se na UMPRUM, sbalila jsem si krosnu a řekla si, že se do Plzně už nikdy nevrátím. Samozřejmě dneska to vidím jinak – jsem v úplně jiné životní fázi – ale tehdy to bylo jasné. I rodiče mě v tom docela podporovali.“

12:55 – Plzeň

„Přijde mi, že v té oblasti jsou spíš solitéry. Obchodní dům je solitér, divadlo je solitér, teď se řeší Peklo – na to je konečně vypsaná soutěž, tak uvidíme, jestli se s tím stane něco dalšího. Ale všechno jsou to objekty zasazené mezi extrémně rušné křižovatky. Za mě to nikdy nebude fungovat úplně ideálně. Jak jsi říkal – nejde ani tak o samotné domy, ale o prostory kolem nich. A ty prostě nejsou dobré. Dokud se nezmění urbanismus, přístup ke komunikacím, například to parkoviště u zastávek, nemůže to fungovat jinak. Divadlo by třeba mohlo navázat na okolí nějakým předprostorem, ale pokud se nepřehodnotí celkové pojetí toho místa, vždycky to zůstane jen shluk samostatných objektů, kam většinou dojedeš autem, něco si vyřídíš – a zase odjedeš.“

23:05 – rodinný ateliér

„Ano, určitě nás svedlo dohromady to, že jsme vyrůstali v podobném prostředí a žili podobné životy. Rozuměli jsme si, to bylo fajn. Ale v momentě, kdy jsme se rozhodli založit rodinu, začalo být jasné, že to, jak jsme do té doby fungovali, už nebude stačit. První půlrok po narození dcery jsme ještě zvládali nějak fungovat odděleně – on pracoval v ateliéru, já jsem dělala práci na TechToweru na sebe. Jenže jsem zjistila, že to takhle dál nejde. Úplně pragmaticky jsme si uvědomili, že chceme věci dělat spolu – vychovávat dítě, podílet se na tom rovnocenně. Když byl on celý den v kanceláři, neměl žádnou svobodu, žádný prostor. A já jsem mezitím byla uvězněná v tunelu mateřství. Dnes už víme, že to může fungovat – že se můžeme vykrýt, navzájem se podpořit. Ale nebyly to idylické začátky, vůbec ne. Byla tam spousta hádek, spousta slz, i nad těmi projekty, co jsme dělali.“

„Děláme moc rádi konverze. Většina zakázek, o které se ucházíme, nebo soutěží, do kterých se hlásíme, je právě tohohle typu. Nemusí to být nutně historické budovy – i když ty se samozřejmě často objevují – ale jde o to, že vstupujeme do už existujícího prostředí, do něčeho, co je částečně hotové, a my tam přinášíme novou vrstvu, nový zásah. V současnosti třeba pracujeme na několika veřejných prostorech pro různé městské části v Praze. I to vnímám jako určitou formu revitalizace – zasahujeme do živé struktury města, dotváříme ji. Myslím, že právě tohle je spojujícím prvkem našich posledních projektů: rekonstrukce, revitalizace, konverze.“

45:26 – realizace v Plzni

„Postupně se to vyvíjelo tak, aby SITka našla vhodné využití – celé to místo se proměňuje, roste a přizpůsobuje aktuálním potřebám. Ta jejich aktivita se časem rozšířila i do objektu naproti, do Cukrovarské, kde jsme také navrhovali kanceláře. Dnes se na nás občas znovu obracejí, třeba když je zapotřebí navrhnout interiér nebo upravit nějaký detail. Jsme na sebe zvyklí a víme, jak spolu pracovat. Není to práce, kterou bychom veřejně prezentovali, ale je to taková naše dlouhodobá služba stálému klientovi – pomůžeme, kdykoli je potřeba.“

 

O jakých projektech bude řeč:

Konverze a přestavba Starého zámku Dalovice

 

Revitalizace areálu bývalého cukrovaru Břeclav

 

Vinařství Zilvar Praha

 

Rydrovice kaplička

 

MgA. Tereza Vojtěšková absolvovala v roce 2013 obor architektura na UMPRUM v ateliéru Jindřicha Smetany. Po letech sbírání zkušeností v renomovaných architektonických ateliérech v Praze v roce 2020 úspěšně složila autorizační zkoušku v oboru architektura a územní plánování. Téhož roku společně s manželem Jiřím založila ateliér Vojtěšek architekti, kde se věnuje především tématům konverzí a revitalizací staveb i větších celků.

Vojtěšek architekti