Od Západu nefouká?

„To nejcennější už tu stojí. Na nás je, abychom to nepokazili,“ připomíná architektka Anna Hostičková

# Anna Hostičková, architektura, Od západu nefouká?, památková péče, Petr Klíma, Plzeň, PLzeňské Dvorky, podcast, rozhovor, urbanismus

Vloženo12. 02. 2025

Text Markéta Hossingerová

Architektka Anna Hostičková patří k výrazným osobnostem plzeňské architektury a památkové péče. V rozhovoru s Petrem Klímou vzpomíná na období studia, kdy jí školská reforma přivedla nejen k architektuře, ale i k výučnímu listu zedníka. Řemeslné zkušenosti získala během povinné praxe na stavbách výzkumných ústavů a dalších veřejných budov. Po studiích Anna Hostičková zamířila do Plzně, kde se začala se věnovat památkové péči a také se zde usadila. Jak probíhala výuka architektury v 60. letech? Proč nezískala zaměstnání v Písku? Jaké bylo její první setkání s Plzní?

Od roku 1968 působila Hostičková v plzeňském Stavoprojektu, později přešla na zdejší Útvar hlavního architekta, který se po roce 1989 transformoval na nynější Útvar koncepce a rozvoje města Plzně. Právě tam se architektka začala věnovat také popularizaci architektury. Stála u zrodu iniciativy Plzeňské dvorky a dlouhé roky provázela veřejnost po plzeňské architektuře. K památkám přistupuje s respektem, ale zároveň s kritickým pohledem – důležitější než dogmatické zachovávání minulosti je podle ní citlivé propojení historie s novou kvalitou. Jak se proměnilo její vnímání památkové péče v průběhu let? Jaké stavby a projekty v Plzni považuje za nejpovedenější? A co by podle ní mělo město udělat pro svou budoucnost?

Co v rozhovoru uslyšíte: 

00:30 – studium architektury a výuční list zedníka

„Součástí studia byl takzvaný nultý ročník, během kterého nás rozdělili do různých stavebních firem. Chodili jsme na stavbu společně s učni, s kluky z osmých tříd. Byli jsme ale osvobozeni od literárních předmětů, protože jsme už měli maturitu. Když běžní učni měli výuku ve škole, my jsme místo toho chodili na fakultu, kde jsme měli přednášky, například úvod do architektonického navrhování. Pak jsme strávili na stavbě celé tři měsíce. A skončilo to zkouškami. Dostali jsme potom výuční list. Samozřejmě už se nás pak nikdo neptal na vyjmenovaná slova, ale v praxi jsme byli jako běžní učni.“

10:05 – příchod do Plzně a památková péče

„Když jsem vystoupila z vlaku, první, co mě upoutalo, bylo krásné nádraží. Přímo před ním se otevírala široká [dnešní] Americká třída. Tehdy jsem netušila, že její dostavba bude ještě na dlouhé roky záležitostí budoucnosti. Vydala jsem se směrem k náměstí a hledala budovu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, kam jsem měla nastoupit. První můj dojem z historického centra byl veskrze pozitivní. A musím podotknout, že v té době jsem si vůbec nevšímala ochranných lešení u chátrajících domů, spíš jsem vnímala jejich architektonickou krásu. Věřila jsem, že až se opraví, až v nich nebudou hospodařit myši a pavouci a zase v nich budou bydlet lidé, tak bude Plzeň krásná. Jednak ta rozlehlost. Možná i proto, že můj otec pocházel z Českých Budějovic a já tam trávila dětství, Plzeň mi byla v něčem důvěrně známá, a přesto jiná.“

27:15 – proměna Plzně v 70. letech minulého století 

„Chodila jsem do Stavoprojektu neustále, udržovala jsem kontakt s pracovištěm a měla jsem přehled o tom, co se chystá. Většinou jsem věděla dopředu, že se zase budou odstřelovat nějaké budovy, třeba kasárna v sadech Pětatřicátníků. Ale nijak jsem to nehodnotila, protože jsem věděla, že s tím nic neudělám. Můj hlas by byl jen hlasem volajícího na poušti. Přijala jsem to tak, jak to bylo. Když se mě někdo zeptal, vždycky jsem řekla svůj názor – že je hloupost takhle bourat. Ale že bych šla někam protestovat? Na to už jsem neměla sílu ani kapacitu.“

33:45 – situace po roce 1989

„Lidé za mnou často chodili pro radu ohledně úprav svých domů. Vždycky jsem se jim snažila poradit tak, aby výsledek ladil s okolím a historickým charakterem budovy. Pamatuji si třeba paní, která chtěla šedivý dům s černými rámy oken, protože to viděla v Americe a připadalo jí to elegantní. Říkala jsem jí: No jo, ale v Kalifornii svítí slunce pořád. Tady, když si postavíte šedivý dům, bude to vypadat jako pohřební služba. Vy byste se chtěla koukat z okna na něco takového? A sousedům to uděláte, oni vám něco provedli?“ Často lidé přicházeli s nápady, které se k jejich domům ani do ulic nehodily.“

41:00 – popularizace architektury a současný pohled na město

„To, co jsme dostali od předků, je probuzené, má svůj život a ten je pěkný, než ne ne. Teď už jen záleží na těch, kteří přijdou po nás, aby to nezničili. Měli by pokračovat v tom, co jsme začali, a ještě lépe. Dnes na to mají materiály, příležitosti a nakonec i peníze. Není pravda, že by peníze nebyly – vždycky se najdou. Ale každý dům musí mít svého „tatínka a maminku“, někoho, kdo setsakramentsky dobře ví, co s ním chce dělat. Není to jen o tom postavit budovu a nechat ji žít vlastním životem. Aby to nebylo tak, že prostě postavíte dům, nastěhují se tam nájemníci a za dva roky už to začínají předělávat. To také není dobře. Dům má sloužit, a pokud neslouží, neměli by ho lidé znásilňovat k obrazu svému. Protože jejich představy můžou být pokřivené – a často i jsou.“

O jakých projektech bude řeč:

Brummelův dům v Plzni (fotografie Jan Gryc, 1976, NPÚ ú.o.p. v Plzni)

Plzeňské dvorky (archiv Nadace 700 let města Plzně)

Plzeňské dvorky (archiv nakladatelství Starý most)

Ing . arch. Anna Hostičková v letech 1959 až 1965 vystudovala obor architektura na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Obhájila diplomovou práci na téma rekonstrukce vesnické památkové rezervace Plástovice, a po promoci nastoupila do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Jednou z větších akcí, na které se podílela, byla i rekonstrukce Mikulášského hřbitova v Plzni. V roce 1968 odešla z osobních důvodů do Krajské projektové organizace Stavoprojekt, kde se další roky podílela na řadě projektů objektů v oblasti občanské vybavenosti, a to jak novostaveb, tak i rekonstrukcí. V roce 1987 přijala nabídku od Útvaru hlavního architekta města Plzně, aby se pracovně věnovala zejména nově ustanovené městské památkové rezervaci Historické jádro města Plzně. Současně s tím absolvovala postgraduální studium na Fakultě architektury v příslušném oboru. Vedle pracovní činnosti pak publikovala v odborných publikacích, přednášela pro širokou veřejnost a spolupracovala s místní televizí. Za tuto činnost jí byla udělena Historická pečeť města Plzně. V poslední době se věnuje spolupráci s Nadací 700 let města Plzně při přípravě Plzeňských dvorků.