Od Západu nefouká?

„Infrastruktura se v Plzni stala nástrojem destrukce,“ říká architekt Roman Koucký

# Edita Lisecová, Jižní město, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňská architektura, podcast, příležitosti Plzně, Roman Koucký, současná architektura, územní plán, veřejná nahrávka, vnitřní město

Vloženo11. 06. 2026

Text Radka Šámalová

Ve veřejné nahrávce podcastu Od Západu nefouká?, která vznikla 13. května v Semlerově rezidenci v Plzni, se Petr Klíma setkal s architektem Romanem Kouckým a architektkou Editou Lisecovou, dvojicí výrazných osobností české architektury s plzeňskými kořeny. V rozhovoru nejprve probírali proměny Plzně v posledních desetiletích – zmínili rozhodnutí, která zásadně ovlivnila podobu města i příležitosti, jež podle obou hostů zůstaly nevyužité. Pak představili urbanistické projekty kanceláře koucky-arch.cz pro Plzeň – předně soutěžní návrhy pro soutěže na řešení tzv. Jižního města (2007) a vnitřní části města (2012). Studie Kouckého týmu prosazovaly rozvoj uvnitř stávající městské struktury místo další expanze do krajiny. V rozhovoru vzápětí došlo i na návrh úpravy prostoru U Jána či na metodiku, která měla Plzni posloužit při přípravě nového územního plánu, uplatnila se však jen zčásti.

Možná řešení uzlových bodů či celých území ve městě ilustrovali Koucký s Lisecovou na vybraných příkladech z několika desítek studentských projektů, které pod jejich vedením vznikly v ateliéru 1+XX na Fakultě architektury ČVUT. Koucký a Lisecová v debatě před zaplněným sálem připomněli i projekty kanceláře koucky-arch.cz týkající se místa U Zvonu a Západočeské galerie v Plzni, a to včetně soutěžního návrhu nové budovy galerie nebo realizovaných úprav interiérů historického domu s výstavní síní „13“ i budovy Masných krámů. Vedle kritické reflexe fungování českého urbanismu, plánování a politického rozhodování vyjádřili oba hosté v závěru natáčení přesvědčení, že města potřebují srozumitelnou dlouhodobou vizi a odvahu ji naplňovat.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

03:00 – proměny Plzně v průběhu několika desetiletí

RK: „Pro mě destrukční kroky Plzně začaly ve chvíli, kdy se začalo měnit místo U Jána. To pro mě bylo asi nejdůležitější místo, které Plzeň měla — nebo pro nás, já jsem z Doubravky —, protože to byla vstupní brána do města.“ […] 

RK: „[Dopravní] infrastruktura je opravdu silná, destruktivní a stává se nástrojem destrukce Plzně, tedy periferizace jejího centra. Je to především důsledek totální absence nějaké vize a kompozice. Ale řekněme si to narovinu — to není problém jen Plzně, to je problém českých měst obecně.“

EL: „Já to vnímám čím dál tím intenzivněji s tím, jak jsem starší a mám víc zkušeností. V dětství člověk vnímá hlavně svou lokalitu — já jsem vyrostla na Borech, takže to pro mě byla a vždycky bude srdeční záležitost. Na průmyslovce jsme město jako takové vlastně nevnímali — co se s ním děje a jaké má nedostatky. Až během školy, a hlavně po ní, když jsem začala pracovat, jsem začala vidět věci, které mi docházely právě až se zkušeností. Myslím si, že to nepřišlo hned, ale postupně. A s těmi zkušenostmi je to čím dál tím bolestivější.“

10:37 – soutěž Plzeň – Jižní město (2007)

RK: „Já jsem tu soutěž nepochopil dodnes. Plzeň to nikdy nepotřebovala, nepotřebuje a ještě dlouhá desetiletí potřebovat nebude. My jsme v tom návrhu už tehdy naznačili, že obrovská prázdná plocha okolo gotického centra ukazuje, že vysouvání funkcí na periferii je špatné. Ale protože jsme na druhou stranu chtěli něco říct a něco odevzdat, vymysleli jsme princip klastru s tím, že už to vlastně není Plzeň. A jestli se tam něco má přesouvat, tak spíš regionální funkce.“

RK: „Mluvili jsme třeba o sportovním areálu, který by mohl pomoct případné olympiádě — tehdy se uvažovalo o tom, že by se olympiáda v roce 2020 konala v Praze. V té době také zanikalo jedno místo mého mládí, výstaviště, takže jsme tam navrhli výstavní klastr. Řekli jsme si: je to u dálnice, je to u příjezdu od Klatov, tak tam může být krajský úřad a další krajská zařízení. Ale zároveň jsme jasně řekli, že to je při Plzni, ne Plzeň. To bylo asi to jediné, co jsme tím chtěli říct.“ 

22:08 – soutěž Plzeň – řešení vnitřní části města (2012)

RK: „V té soutěži se znovu projevila rozervanost Plzně, protože porota dala dvě první místa dvěma návrhům, které byly naprosto odlišné a úplně nekompatibilní. Už to samo o sobě bylo velmi zajímavé sledovat. Navíc navazující zakázka měla hodnotu zhruba dva miliony, ačkoliv u územního plánu by to mělo být přibližně desetkrát tolik. A když byli dva vítězové, neznamenalo to, že se ta částka znásobí, ale že se rozdělí. Takže bylo od začátku jednoznačné, že ta soutěž nemůže do územního plánu přinést téměř nic, což se nakonec také stalo.“

EL: „Já jsem to vnímala — a vlastně to tak vnímám dodnes — že to mělo městu pomoci udělat [územní] plán nějak smysluplně jinak. S kompozicí. A je mi hrozně líto, že když se dnes znovu díváme na ty struktury, které byly v té soutěži pro vnitřní město navržené, tak některé lokality se sice postupně nějak naplňují, ale je to dvacet let a děje se to strašně pomalu.“ 

EL: „Mrzí mě, že město nevyužilo potenciál vytvořit smysluplný nástroj, který by pomohl i místní komunitě architektů s tím, jak město dál stavět a naplňovat. Myslím si, že je tady spousta kvalitních architektů, kteří by si s tím poradili. Ale když jim město nepřipraví půdu, na které by to mohli dělat, tak podle mě příliš nemají šanci. Každý si to pak řeší po svém a nějak si poradí, ale ty velké koncepční věci pak nemůžou fungovat.“

32:08 – studie lokality U Jána (po roce 2012)

RK: „Dostali jsme — nebo možná si spíš vymodlili — zakázku na studii U Jána, protože z mého pohledu je to klíč k centru města. Právě na místě mezi nádražím, Jánem a mosty přes Radbuzu, s utopenou pivovarskou vilou a třeba i domem pro policii od paní Gloserové (pozn. ed.: nynější budova Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje v Nádražní ulici, dříve správní budova SNB) se to dá krásně ukázat. Já si ještě pamatuju, jak tam jezdila tramvaj, protože v planetáriu byla škola umění. Myslím si, že až se podaří dát dohromady místo U Jána v Plzni, tak bude dobře. Narazili jsme ale opravdu strašně tvrdě. Například jsem tvrdil, že zastávka pod tím mostem směrem k nádraží musí zůstat, protože lidé mají chodit do nádraží hlavním vchodem, ne z boku. To ale vůbec nepřipadalo v úvahu.“

EL: „Ta práce byla krásná, hodně vizionářská. To řešení by určitě bylo drahé, ale myslím si, že by bylo zásadní. A to, jak bylo odmítnuté, je opravdu velká škoda. Bylo to poctivě navržené, nebyl to jen tak načrtnutý obrázek. S dopravním inženýrem Honzou Špilarem jsme pracovali na několika variantách, které ukazovaly, jak se s tím dá pracovat. A mně je dodneška líto, že se na nádraží chodí bokem. Byl by tam krásný provozní vstup, který mohl fungovat. To, že část lidí nejde k nádraží čelem, mi dodnes přijde strašná škoda, protože vím, že to šlo.“

53:19 – soutěž na návrh urbanisticko-architektonického řešení prostoru U Zvonu (2008–2009)

RK: „Hned jsem napsal, že jakmile někdo [na místo U Zvonu] zasadí stromy, tak už tam nikdy žádný dům stát nebude, což se dnes jednoznačně potvrzuje. A je to zase další extrémní chyba, kterou Plzeň udělala. To, že ten dům byl po povodních v roce 2002 zbouraný, nemá cenu zbytečně rozebírat. Ale zasadit do takové proluky tak velké stromy je prostě zločin. Zločin proti městskosti.“ […] 

RK: „Naše kancelář byla vyřazena hned v prvním kole, protože u soutěží u nás v Česku existuje takové zaklínadlo: doporučujeme udělat výšku tak a tak — a kdo to nedodrží, je hned vyřazen. Budova měla mít výšku 21 metrů, což na tom místě vůbec nedávalo smysl. Dokládali jsme to fasádami, kde spodní hrana odpovídala 21 metrům. Nahoře pak měla být výměnná výstava, archivy a depozitáře, které jsme samozřejmě umisťovali nahoru, když se to místo pořád považuje za záplavové území. A pokud jsme měli naplnit program pro galerii, která je z hlediska sbírkového fondu v Česku opravdu mimořádně významná, tak se to tam prostě nevešlo. Zároveň jsme chtěli galerii otevřít, protože je pravda, že návštěvnost galerií obecně klesá. Proto jsme například navrhli ochoz mezi výstavními sály, který byl viditelný z chodníku. Schválně byl skloněný šikmo, aby se v něm neodrážela obloha a aby ten, kdo jde po chodníku od náměstí, viděl, co se v galerii vlastně děje.“

56:00 – realizace interiérů pro Západočeskou galerii (výstavní síň „13“)

RK: „Řekli jsme si, že se historických stěn nebudeme dotýkat, a představili jsme před ně nekonečnou stěnu se zaoblenými rohy. […] Přestože jednou se to kvůli nějaké krátkodobé výstavě přetřelo na jinou barvu, hned při další výstavě to zase natřeli na černo. Je pravda, že při otevření tam zaznělo, že je to jako v krematoriu. Já si tedy nepamatuji, že bych někdy byl v černém krematoriu, což je možná škoda. Ale ta první výstava byla vlastně příznačná, protože Západočeská galerie má druhou nejlepší sbírku kubismu v České republice, takže ji pan ředitel chtěl samozřejmě otevřít právě výstavou kubismu. Přistupovali jsme k tomu skepticky a říkali si, jestli ta černá není přece jen příliš drsná. Ale když se tam rozsvítily ty kubistické obrazy, všechny ty obavy najednou spadly a řekli jsme si: Aha! A to, že to tam vlastně funguje dodnes, je prima.“ 

O čem byla řeč: 

soutěžní návrh Plzeň – Jižní město

soutěžní návrh  Plzeň – řešení vnitřní části města

studie lokality U Jána

studentské projekty pro Plzeň

soutěžní návrh řešení prostoru U Zvonu

soutěžní návrh nové budovy pro Západočeskou galerii v Plzni

úprava interiérů historického domu s výstavní síní „13″

Prof. Ing. arch. Roman Koucký vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, do roku 1990 pak pracoval v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy ve skupině Martina Kotíka. Souběžně začal samostatně projektovat a několik let spolupracoval s Martinem Rajnišem. V roce 1989 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny Zlatí orli a studentem i tajemníkem Zlaté školy architektury. V letech 1990–1991 působil jako odborný asistent u prof. Emila Přikryla na Škole architektury AVU v Praze. V roce 1992 spoluzaložil nakladatelství Zlatý řez, které kromě řady publikací více než 30 let vydávalo i stejnojmenný časopis. Od roku 1997 vede Roman Koucký na FA ČVUT ateliér 1+xx – ateliér pro jednadvacáté století. Roku 2017 byl jmenován profesorem; je rovněž držitelem medaile FA ČVUT a zlaté Felberovy medaile ČVUT. Na fakultě byl i dlouholetým členem akademického senátu a vedoucím Ústavu nauky o budovách.

Ve vlastní kanceláři koucky-arch.cz spolu se Šárkou Malou zpracovali více než 260 projektů interiérů, domů – včetně přestaveb několika historických objektů – i mostů. Navrhli a realizovali i veřejná prostranství, urbanistické studie a územní plány pro více než 60 českých měst. Roman Koucký je i autorem celkové metodiky a základních tezí Metropolitního plánu pro Prahu, jehož přípravu na pražském IPR mezi lety 2012 a 2021 vedl a získal za ni Českou cenu za architekturu 2018 – Výjimečný počin. Napsal a editoval asi 15 knih o architektuře a urbanismu. Jeho práce byly vystaveny na mnoha výstavách a publikovány na mnoha místech. Je držitelem četných českých i zahraničních cen včetně dvou Grand Prix Obce architektů či dvou cen Evropské asociace ocelových konstrukcí. Za mimořádný přínos architektuře získal Cenu Archiwebu 2003 a ocenění Architekt roku 2024.

Ing. arch. Edita Lisecová po absolvování Fakulty architektury ČVUT pracovala mezi lety 2001 a 2013 v kanceláři koucky-arch.cz. Stala se zde spoluautorkou realizací veřejných prostranství, studií a projektů celé škály měřítek včetně územních plánů. S Romanem Kouckým spolupracuje od roku 2001 také jako odborná asistentka jím vedeného ateliéru na FA ČVUT. Na fakultě rovněž koordinovala magisterské studium a byla i členkou akademického senátu. Dlouhodobě spolupracuje s tamním Ústavem urbanismu na výzkumných projektech a pravidelných konferencích Inventura urbanismu; je také úspěšnou spoluřešitelkou několika projektů Fondu rozvoje vysokých škol.