Od Západu nefouká?

„Architekti mají být součástí veřejné diskuse. Je to jejich odpovědnost,“ tvrdí architekt Roman Koucký

# ateliér 1+xx, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňští expati, podcast, Roman Koucký, urbanismus, Zlatá škola architektury, Zlatí orli, Zlatý řez

Vloženo14. 05. 2026

Text Radka Šámalová

První díl rozhovoru s Romanem Kouckým sleduje formování jeho architektonického myšlení i vývoj jeho profesní kariéry od studia na Fakultě architektury ČVUT v 80. letech přes aktivity spojené se skupinou Zlatí orli, Zlatou školou architektury a nakladatelstvím Zlatý řez po jeho pedagogické působení, které započalo v 90. letech. Koucký vzpomíná na atmosféru normalizační školy, generační střet s pozdním modernismem i hledání nového jazyka architektury v závěru 80. let. Popisuje význam neformálních iniciativ a mezigeneračních setkání se skupinou Středotlací, spolupráci s Martinem Kotíkem a Martinem Rajnišem i vznik paralelních vzdělávacích platforem, které podle něj pomáhaly otevírat české prostředí současnému architektonickému myšlení.

V rozhovoru s Petrem Klímou se Koucký věnuje také svému působení na Fakultě architektury ČVUT, proměně architektonického vzdělávání a principům urbanismu, které rozvíjí od 80. let dodnes. Kriticky reflektuje současnou podobu akademického prostředí a postavení architekta ve veřejné debatě. Mluví o konceptu elementárního urbanismu a zkušenostech s přípravou regulačních plánů, zejména v Ústí nad Labem. Rozhovor zároveň ukazuje Kouckého jako výrazného pedagoga a veřejně promlouvajícího architekta, který i přes rostoucí skepsi stále hledá možnosti, jak prostřednictvím výuky či publikační činnosti ovlivňovat budoucí generace architektů i podobu tuzemských měst.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

2:00 – studium na FA ČVUT (80. léta minulého století)

„Ta doba byla taková, jaká byla — začátek osmdesátých let. Škola nebyla příliš liberální, byla docela dost bolševická. Zvlášť někteří učitelé. A my jsme se museli nějakým způsobem navzájem poznat a začít spolu pracovat. […] Myslím si, že náš ročník se uspořádal do takového zvláštního přechodu mezi modernismem a postmodernismem. Snažili jsme se polapit nejnovější trendy, které ve světě byly, a nějak na ně navazovat — po česku, samozřejmě. A zároveň jsme možná i trochu prvoplánově, to nevím, to asi nedokážu úplně přesně definovat, odmítali pozdní modernismus, který definoval tu školu. Neustálý boj mezi tím, jestli budeme dělat perspektivy válečkem, nebo tenkým perem, se promítal i do toho, že někteří bohužel museli školu opustit. Já jsem každou chvíli dělal nějaké klauzury, protože jsem vždycky dostal špatné známky. Už od začátku studia jsme se pokoušeli udělat nějakou výstavu, abychom ukázali, že jiná cesta je možná. To se nám ale nepovedlo a de facto to došlo až do roku 1989, kdy vznikla Zlatá škola a Zlatí orli.“ 

7:43 – Zlatí orli a Zlatá škola architektury (1989–1990)

„Myslím si, že to opravdu čekalo až do roku 1989, kdy se to začalo formovat jako něco, co má vlastní značku nebo nějaký širší význam. A asi nebyla náhoda, že to bylo těsně před revolucí, kdy už byla celá společnost tak nějak rozložená. […] A potom v září, v jedné hospodě, si Zlatí orli sami sebe uvědomili — přesně 22. září. A tím pádem vznikla myšlenka Zlaté školy architektury. Dostalo to nějaké obrysy. Michal Kohout byl ředitel, já jsem byl tajemník a začali jsme dávat dohromady jednotlivé ateliéry a lidi, kteří tam měli učit. Jenže to mělo hrozně krátkou životnost, protože v září jsme to začali dávat dohromady, v říjnu to začalo fungovat a v listopadu byla revoluce. […] A my jsme vůbec netušili, že bude nějaká revoluce. Zlatá škola potom de facto končila už v letním semestru na Akademii výtvarných umění. A to jen proto, že tam byl prostor. Jinak to s Akademií nijak provázané nebylo.“

„Tehdy se konala výstava Karla Pragera, výstava speciálně zaměřená na přestavbu Smíchova. A v podstatě to, co se dělo už delší dobu na Žižkově (pozn. ed.: plošné asanace), se chystalo i na Smíchově. A ty zmíněné pohřební věnce nebyly určené Pragerovi, ale Smíchovu. Samozřejmě byli jsme [jako Zlatí orli] mladí, drzí, asi bych si to dneska netroufl. Ale nám přišlo důležité vyjádřit smutek z toho, že Smíchov má potkat úplně stejný osud jako Žižkov. A proto jsme kladli věnce na Smíchov, nikoliv na Pragera. […] Prager byl hrozně zaskočený a strašně nám nadával a říkal, že tomu nerozumíme a že to pochopíme až časem, což by asi byla pravda. […] Dneska bych se na to možná díval jinak. Jára Zima určitě ne, ten by se díval úplně stejně jako před těmi třiceti lety. A i v tom se vlastně ukazuje, že i ta, řekněme, do jisté míry kompaktní skupina Zlatých orlů byla spojena tím jedním nepřítelem, tak jako koneckonců politická scéna za revoluce, a pak se to rozprsklo na spoustu názorů a dneska bychom se možná hádali i mezi sebou.“

23:00 – nakladatelství Zlatý řez (90. léta)

„Zlatý řez vznikl v podstatě trochu jako reakce na časopis Architekt, který začal být příliš bulvární. Bohužel mu začalo jít hlavně o senzace a negativa a začaly se tam projevovat tehdy ještě latentně aktivistické tendence. Už nešlo o to bavit se o tom, jak skvělý je nějaký projekt, ale hlavně o tom, co je na něm špatně. A nám připadalo, že to je špatně. Tištěný prostor je drahý a Zlatý řez byl založený na tom, že budeme tisknout a publikovat pouze pozitivní informace o architektuře. Že nespadneme do té žumpy bulváru, jako se to podle nás stalo Architektu. Šlo nám samozřejmě o názory zvenku i zevnitř, které měly něco společného s určitým posunem architektury. Jedno z nejslavnějších čísel bylo věnované barcelonskému kongresu UIA, odkud Irena Fialová přivezla spoustu materiálů, které jsou v tom čísle publikované. A ty byly tehdy velmi revoluční, hlavně ve vztahu ke stavbě měst. To, že to vydrželo třicet let, aniž bychom na tom cokoliv vydělali, považuju za zázrak.“

26:26 – působení na FA ČVUT: reflexe proměn architektonického vzdělávání během posledních dekád

„Byla to trochu náhoda. Byl jsem v porotě Olověného Dušana (pozn. ed.: soutěž studentských projektů na FA ČVUT) a chtěl jsem zjistit, jestli jsou tak špatní studenti, nebo jestli je tak špatná škola. Když mě potom Láďa Lábus přijímal jako externistu na vedení ateliéru, byl to vlastně můj první záměr. Pak mě samozřejmě bavilo i to, že mi v té době zrovna „ukradli“ územní plán Českého Krumlova a já měl na škole možnost se studenty formulovat nějaký názor. Zejména ročníky kolem roku 2000 byly neuvěřitelně silné. Opravdu mě to hodně překvapilo. Vznikla spousta úžasných projektů.“

„Teď ta škola prochází opravdu zásadním přerodem. Máme o dvě generace mladšího děkana – došlo k přeskočení vlastně celé naší generace – a uvidíme, jak se mu to povede. Já mu držím palce, ale trošku se bojím, že to nebude vůbec jednoduché.“

35:42 – veřejná role architekta 

„A to, že by architekti měli být součástí veřejné diskuze? Ano, měli. Ale měli by to být architekti. Bohužel součástí veřejné diskuze jsou dnes často aktivisté. A to je podle mě základní extrém, u něhož nevím, jestli je tak citelný i ve světě. Myslím si, že ne. U nás to podle mě překročilo určitou mez a máme opravdu sebedestruktivní tendence. Novinář Honza Macháček v jednom rozhovoru řekl, že má pocit, jako by Praha poškozovala sama sebe. A to je úplně přesné.“

44:16 – proměny urbanismu od 80. let

„Myslím si, že v osmdesátých letech to byla především kritika funkčního plánování. Prostě územní plány ve formě barevných fleků, které se neustále množily a množily, nám připadaly jako zcela nefunkční, zastaralé a direktivní. Vycházelo to ostatně i z direktivní společnosti, takže to nebylo nic zvláštního. […] My jsme se čím dál víc snažili vysvětlovat, že město stojí na něčem jiném než na segregaci funkcí. Že doprava není funkce, ale služba. A služba by měla sloužit, ne dominovat. Dokonce se tehdy používaly termíny, že se nejdřív udělá dopravní řešení a potom vzniká doprovodný urbanismus. Taky proto je většina českých měst takhle postavená — je to opravdu znát. A je to strašné.“

O čem bude řeč:

Zlatí orli v Domě železničářů. Archiv Michala Kohouta. 

Nakladatelství a časopis Zlatý řez. Zdroj: koucky-arch.cz.

Ateliér 1+xx – ateliér pro jednadvacáté století na FA ČVUT. Zdroj FA ČVUT.

Kniha 2.0: Elementární urbanismus. Zdroj: koucky-arch.cz. 

Prof. Ing. arch. Roman Koucký vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, do roku 1990 pak pracoval v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy ve skupině Martina Kotíka. Souběžně začal samostatně projektovat a několik let spolupracoval s Martinem Rajnišem. V roce 1989 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny Zlatí orli a studentem i tajemníkem Zlaté školy architektury. V letech 1990–1991 působil jako odborný asistent u prof. Emila Přikryla na Škole architektury AVU v Praze. V roce 1992 spoluzaložil nakladatelství Zlatý řez, které kromě řady publikací více než 30 let vydávalo i stejnojmenný časopis. Od roku 1997 vede Roman Koucký na FA ČVUT ateliér 1+xx – ateliér pro jednadvacáté století. Roku 2017 byl jmenován profesorem; je rovněž držitelem medaile FA ČVUT a zlaté Felberovy medaile ČVUT. Na fakultě byl i dlouholetým členem akademického senátu a vedoucím Ústavu nauky o budovách.

Ve vlastní kanceláři koucky-arch.cz spolu se Šárkou Malou zpracovali více než 260 projektů interiérů, domů – včetně přestaveb několika historických objektů – i mostů. Navrhli a realizovali i veřejná prostranství, urbanistické studie a územní plány pro více než 60 českých měst. Roman Koucký je i autorem celkové metodiky a základních tezí Metropolitního plánu pro Prahu, jehož přípravu na pražském IPR mezi lety 2012 a 2021 vedl a získal za ni Českou cenu za architekturu 2018 – Výjimečný počin. Napsal a editoval asi 15 knih o architektuře a urbanismu. Jeho práce byly vystaveny na mnoha výstavách a publikovány na mnoha místech. Je držitelem četných českých i zahraničních cen včetně dvou Grand Prix Obce architektů či dvou cen Evropské asociace ocelových konstrukcí. Za mimořádný přínos architektuře získal Cenu Archiwebu 2003 a ocenění Architekt roku 2024.