Od Západu nefouká?

„Architektura musí být vidět do posledního šroubku,“ tvrdí architekt Jan Louda

# Jan Louda, Karel Prager, LO-TECH, Od západu nefouká?, Petr Klíma, plzeňští expati, podcast, Skicentrum Harrachov, veslařský kanál Račice

Vloženo16. 04. 2026

Text Radka Šámalová

V novém díle podcastu představuje architekt a „plzeňský expat“ Jan Louda svou životní a profesní dráhu, která propojuje jeho „strojařské“ kořeny s vášní pro architekturu – cestu, jež vedla od otcových jaderných reaktorů až k osobitému pojetí technicky i výtvarně progresivních, zároveň však účelných a dostupných staveb. Spolu se Zbyškem Stýblem a Tomášem Kulíkem rozvinul Jan Louda tento přístup ve skupině LO-TECH.

V první části dvojdílného rozhovoru s Petrem Klímou se Louda ohlíží za svými studijními začátky, za profesním působením před rokem 1989 i za svým vztahem s architektem Karlem Pragerem, jehož dceru si vzal za manželku. Pro obě rodiny také vytvořil projekt nástavby architektovy vily z roku 1968 — architektonicky pozoruhodný „dům na domě“. Jan Louda působil dlouhá léta ve Sportprojektu, kde se podílel na návrzích řady sportovních staveb – mimo jiné veslařského kanálu v Račicích nebo Skicentra v Harrachově. V záznamu rozhovoru mluví o odvaze tvořit z mála, o víře v technickou racionalitu i o tom, že dobrá architektura musí obstát ve zkoušce času – ať už vzniká z prefabrikátů, nebo z ideálů.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

01:08 – studium strojírenství a cesta k architektuře

„Otec celý život konstruoval — nejdřív jeřáby, a potom jaderné reaktory. A já jsem jako nejstarší syn byl tak trochu předurčen k tomu, abych v té strojařské kariéře pokračoval. Nastoupil jsem na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, do prvního ročníku. Bylo to v roce 1967, kdy vlastně už začínalo Pražské jaro. Tehdy jsem měl nějakou funkci ve Svazu vysokoškolského studentstva, jezdili jsme i na Západ. Skončilo to výslechem v borské věznici v Plzni, kdy jsem usoudil, že jsou dvě možnosti — buď tam budu muset něco podepsat, nebo se přemístit do Prahy. Věděl jsem, že strojařina je pro mě jenom takový startovní okamžik a že mě primárně zajímá architektura. […] V roce 1969 jsem tedy dělal talentové zkoušky na architekturu v Praze. Neměl jsem ale dostatečnou protekci, takže jsem první ročník musel studovat na pozemním stavitelství, a pak jsem do druhého ročníku už bez problémů přešel na architekturu a pokračoval dál. […] Ve čtvrtém ročníku studia jsem se představil ve Sportprojektu (pozn. ed.: Sportprojekt Praha byla projektová organizace zaměřená na sportovní stavby, která v 70.–80. letech minulého století fungovala jako ústřední instituce pro navrhování tohoto typu staveb), a jelikož jsem byl vodní slalomář, tak jsem se tam představil projektem slalomové dráhy v Troji.

09:54 – vztah s Karlem Pragerem

„Ta souvislost je rodinná, protože jsem si v roce 1974, ještě na škole, vzal Pragerovu dceru. […] Prager samozřejmě automaticky předpokládal, že jeho zeť bude pokračovat v Gamě (pozn. ed.: architektonický ateliér vedený Karlem Pragerem), když ale pochopil, že mám jiné plány — a trvalo mu to docela dlouho a bylo to hodně nepříjemné –, tak se zeptal, jestli z našich spolužáků známe někoho, koho bychom mu doporučili. My jsme ale — a možná i moje žena — vlastně bytostně nesdíleli architektonické myšlenky Karla Pragera. V pozdějších letech jsem některé věci pochopil líp, ale tehdy jsme to definovali — a to byl možná i začátek LO-TECHu — tak, že to vrstvení Pragerových staveb, přes podhledy, umělecká díla a tak dál, jsme chtěli pojmout jinak. Chtěli jsme vyjádřit, že i konstrukce a všechny vrstvy stavby mají být, jak se říká, vidět až do posledního šroubku. A to Prager takhle nevnímal.“

14:55 – nástavba Pragerovy vily (1978–1983)

„Tu iniciaci musím plně přiznat Karlu Pragerovi. Spolupracoval s Vítkovicemi a měl tam silné vazby, protože tam působili mimořádní statici. A jednou při cestě do Vítkovic objevil garáž, kterou si někdo postavil z vyřazeného smaltovaného plechu. Přijel z toho úplně nadšený domů do Prahy a říkal: ‚Já si něco takového postavím na baráku jako ateliér.‘ […] Nakonec jsem nastoupil jako autor, který modifikoval jeho původní představy — třeba o tvaru štítu domu, o struktuře zateplení a vůbec o celé konstrukci. Musím říct, že to byla moje několikaletá práce, při které jsem se naučil spoustu věcí. […] Ten dům jsem tehdy vnímal — a vlastně ho tak vnímám dodnes — jako takový, když to připodobním, visutý dům na svazích nad Los Angeles nebo někde v Americe. Prostě kostku, která stojí na nohách. A ten dům se tím naším zásahem vlastně částečně degradoval. Proto jsem, je to zvláštní, asi rok odolával, aby se to vůbec na té střeše postavilo. […] Ale bylo to velice krásné — hlavně proto, že jsme tam dvakrát do roka pořádali pro naše přátele, hlavně z architektonických kruhů, takzvané terasy.Ty byly tak trochu na hraně disentu — probírali jsme tam citlivá témata. Havla mi tam naštěstí Prager zakázal pozvat.“

30:52 – skupina LO-TECH a principy high-tech architektury

„S Tomášem Kulíkem jsme si řekli: ‚Tak my to zkusíme třeba jinak,‘ a v rámci LO-TECHu jsme začali dělat modulové systémy pro různé výstavy. […] Ty systémy a ten náš low-tech přístup vycházely vlastně ze standardních výrobků, které původně mířily do jiných oblastí průmyslu nebo vůbec nebyly určené pro stavebnictví. Příkladem mohou být smaltované plechy z Vítkovic, které nám tehdy ukázal právě Prager. A my jsme z nich pak vytvořili — nebo spíš rozvinuli — doprovodný program pro veslařské závody v Račicích, kde se to, myslím, nejvíc osvědčilo. A dělali jsme s tím i různé pokusy třeba v Harrachově — po nás tam zůstaly domy, například Skicentrum a nedokončené autobusové nádraží, které tam asi dodnes stojí.“

43:17 – veslařský kanál v Račicích a Skicentrum Harrachov

„Ohlas na kanál v Račicích byl okamžitě velmi pozitivní. My jsme do toho přinesli i funkční rozměr — a to platí dodnes: kromě designu a určité estetické hodnoty tam vždycky musí být i něco nového, důraz na funkčnost. Vymysleli jsme tehdy úplně jiný způsob manipulace s loděmi — mám na mysli plata, ze kterých se dnes lodě vypouštějí. Je tam spousta věcí, které tehdy vznikly poprvé právě na tom račickém kanále… […] Skicentrum je pro mě stále citlivé téma, protože to byl dům, který se — jako ostatní sportovní stavby — stavěl na zakázku a byl termínovaný nějakou akcí. Skicentrum se ale táhlo – tuším, že se stavělo sedm nebo osm let. Mezitím se možná několikrát změnil názor na architekturu. My jsme samozřejmě nemohli zůstat chladní a dům, který se takhle „salámově“ řešil, prostě nemohl nikdy dopadnout dobře. Ale nesouhlasím s tím, že by se stavěl jinak: byl postaven přesně podle našich plánů. Další úpravy, jako třeba přepatrování vstupní haly, se prováděly v devadesátých letech už bez naší účasti.“

O jakých projektech bude řeč: 

Pragerova vila. Foto: Pavel Hrubý.

LO-TECH. Zdroj: soukromý archiv Zbyška Stýbla.

Umělý veslařský kanál Račice. Foto: Erika Kurčová, 2017.

Plovoucí vybavení veslařského kanálu Račice. Foto: Erika Kurčová, 2017.

Skicentrum Harrachov. Foto: Jan Zikmund, 2022.

Velín zdymadla Štvanice. Foto: Lucia Mlynčeková, 2022.

Ing. arch. Jan Louda vystudoval architekturu na Fakultě stavební ČVUT, poté pracoval ve Sportprojektu. V roce 1981 spolu se Zbyškem Stýblem a Tomášem Kulíkem založil skupinu LO-TECH. S nimi také spolupracoval na návrzích staveb pro vodní sporty: umělého slalomového kanálu a velínu jezu v Praze-Troji, umělého veslařského kanálu Račice, velínu jezu a umělé slalomové trati Štvanice v Praze či veslařské dráhy pro Pan American Games na Kubě. Společně připravili i projekty Skicentra Harrachov či autobusového nádraží tamtéž. Těsně po pádu komunistického režimu pak v týmu rozšířeném o Jindřicha Smetanu navrhli divadlo Spirála v Praze. Tehdy také Louda a Kulík založili ateliér LO-TECH Design, v němž se od poloviny 90. let zaměřili na vývoj, dodávky a realizace výstavních systémů. Od roku 2003 věnuje Louda své profesní síly vlastní společnosti Cabletech, specializované na vývoj a výrobu nerezových lankových systémů pro architekturu. Jan Louda byl členem několika profesních skupin (Blok architektů, Středotlací, Nová skupina atd.), vystavoval např. na benátském bienále (1991) a jeho dílo se nachází ve Stálé expozici sbírky architektury Národní galerie Praha. Kromě dalších ocenění obdržel Jan Louda v roce 2018 Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře a stavitelství.