Od Západu nefouká?

„Při obnově Kantorovy vily chceme zachytit její spletitou historii,“ říká profesorka Lada Hubatová-Vacková

# Adolf Loos, historie architektury, Kantorova vila, Lada Hubatová-Vacková, Od západu nefouká?, Petr Klíma, podcast, rozhovor

Vloženo05. 03. 2026

Text Radka Šámalová

Druhá část rozhovoru Petra Klímy s historičkou a teoretičkou umění a designu Ladou Hubatovou-Vackovou, pedagožkou pražské UMPRUM, se posouvá od úvah o vztahu Loose k ornamentu ke konkrétním vilám a jejich příběhům. Věnuje se Winternitzově vile, jejímu vzniku, stavební historii i tragickým osudům rodiny původních obyvatel. Rozhovor otevírá téma spolupráce Adolfa Loose s Karlem Lhotou, hranic autorství a toho, jak číst odchylky od zažité představy „čistě“ loosovské architektury.

Posléze se rozhovor, který vychází v rámci podcastové série věnované Adolfu Loosovi, stočí k projektu obnovy Kantorovy vily v Jablonci, na němž Lada Hubatová-Vacková spolupracuje v týmu studia Objektor, které zvítězilo v architektonické soutěži. Jejich společná koncepce odmítá puristickou obnovu ve prospěch vrstevnatého čtení domu coby palimpsestu zachycujícího paměť místa, do něhož se otiskly dramatické dějiny 20. století. Dialog se dotýká památkářských dilemat mezi návratem k původní podobě stavby a zachováním stop pozdějších zásahů, odporu části odborné obce k navrhované koncepci obnovy vily a k otázkám, jak dnes interpretovat architekturu moderny v celé šíři jejích kulturních, politických a historických souvislostí.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

03:12 – historie a výjimečnosti Winternitzovy vily

„Poté, co z vily ve 40. letech odešli Winternitzovi, nebo spíš museli odejít, byl o vilu velký zájem. A mimo jiné si tam přál mít ateliér jeden dříve docela významný meziválečný sochař, který se jmenoval Srb-Schlossbauer. Ten si přál mít v prostoru dole, v salonu, ateliér. A Tomáš Zapletal, který dělal výzkum k protektorátnímu období, zjistil, že tenhle sochař si tam kvůli lepším světelným podmínkám nechal udělat jedno okno navíc. A to se dlouho nevědělo. Vlastně je fakt, že tam to okno působí jako nepříliš organicky zasazené, nicméně zblízka se zdá, že je to podobný materiál. Vila se navenek zdá být trochu „neloosovská“ v tom ohledu, že je více otevřená směrem ven. Není to taková pevnost jako třeba Müllerova vila nebo i jiné Loosovy domy, které minimalizují okenní otvory. Naopak u Winternitzovy vily je zvláštnost v tom, že je zde jednak východ do zahrady skrze schodiště, to znamená, že jsou tam velká čelní okna, a pak je zde ještě jedno boční okno. V tomhle ohledu je výjimečná, protože nepůsobí jako pevnost. Další věc, která je v jistém ohledu výjimečná a která souvisí i s dnes už zřejmou a potvrzenou spoluprací mezi Adolfem Loosem a Karlem Lhotou, je určitý ústup od drahých materiálů a volba – samozřejmě to mohlo být i z ekonomických důvodů – materiálů levnějších, nebo prostě příjemnějších, teplejších, jako jsou cihla a dřevo.“

08:54 – Adolf Loos a Karel Lhota

„Chris Long v rámci monografie o vile Winternitzových napsal jednu studii, která to analyzovala a snažila se krok po kroku ukázat, jaká byla role Karla Lhoty, a jakou roli měl Adolf Loos. Přičemž závěr Chrisovy studie potvrzoval koncepční dominanci Adolfa Loose, která navazuje i na starší stavby. To bylo určitě důležité, protože v momentě, kdy jsme do projektu vstupovali, se v tom loosovském prostředí objevovaly takové poloinformace, že Winternitzova vila vlastně není Loos. A když jsem se ptala, odkud se tahle poloinformace bere, tak se vycházelo z jednoho dokumentu Bohumila Markalouse. Já jsem pak ten dokument, přestože tehdy ještě nebyl přístupný, dohledala v Památníku národního písemnictví. Byla to taková složka z Markalousova fondu, která se jmenovala Loos, byla jenom ručně psaná a věnovala se hodně poslední etapě Loosova života. Mimo jiné v ní byly i nějaké informace o tom, že se Markalous bavil také s Oldřichem Starým a že mluvil i s paní Winternitzovou. A že na Winternitzově vile Loos vůbec nepracoval, že je to jenom práce Karla Lhoty. A ono je pak samozřejmě otázka, když se řekne práce, jestli se tím myslí ta manuální. A Lhota se určitě o všechno staral, kreslil, zatímco Loos připravil ten koncepční základ a schvaloval nákresy. […] Myslím, že nemá cenu nějak výrazně zpochybňovat to, že Adolf Loos spolupracoval s Karlem Lhotou v době, kdy už byl nemocný a sám nemohl zvládat veškerou organizační a konstrukční činnost – to je fakt. Takže si myslím, že je v pořádku, když se u Winternitzovy vily uvádějí obě jména: Adolf Loos a Karel Lhota.“

15:56 – projekt obnovy Kantorovy vily v Jablonci

„V roce 2017 město Jablonec vilu zakoupilo a uspořádalo architektonickou soutěž, z níž nakonec vzešlo vítězně architektonické studio Objektor. […] Jitka Šemberová a Jakub Červenka nejdříve oslovili do týmu mě. A já jsem potom ještě zapojila Tomáše Zapletala, který, jak už jsem zmiňovala, s námi spolupracoval na Winternitzově vile. Vím, že je to velmi schopný archivář, který často dohledá dokumenty, o nichž bychom si mysleli, že neexistují, takže jsem si moc přála, aby na tom s námi participoval. […] Bavili jsme se o tom, jak by se nám zdálo, že by mohla být vila rekonstruována, respektive jaká koncepce by se tam mohla zvýraznit, protože i na základě podnětů od kolegyně z architektonického odboru nám bylo řečeno, že bychom se měli zamyslet také nad tím, jak by ten dům mohl být používán a jak by mohla být modifikována jeho funkce. Totiž aby to nebyla jenom nějaká památková architektura nebo muzeum, ale aby tam vznikl nějaký multifunkční prostor. Takže to byla jedna věc. A už při tom prvním setkání jsme viděli, že ten dům byl poměrně radikálně změněný. Přestože původně tam Heinrich Kulka vyprojektoval raumplan, tak ten byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let radikálně narušen a vila byla uvnitř opatřena dvouramenným schodištěm, které ten sofistikovaný raumplan úplně rozdělilo na několik nad sebe postavených horizontálních podlaží.“

25:42 – zachování fyzických stop paměti domu

„Věděli jsme, že tohle může být vnímáno jako nějaká jizva na jinak poměrně pietní rekonstrukci toho domu. Konzultovali jsme to s panem profesorem Girsou, konzultovali jsme to s Chrisem Longem. A to proto, že vlastně cítíme, že čelíme odporu ze strany pravověrných loosovských badatelů, kteří by si přáli, aby ta vila byla rekonstruována čistě pietním, konzervačním způsobem. A já chci jenom říct, že celý náš tým si opravdu zodpovědně kladl otázku, jestli si můžeme dovolit takhle zasáhnout do toho domu. I Tomáš Zapletal a já jsme se snažili studovat památkářskou literaturu, i tu poměrně čerstvou. Snažili jsme se formulovat navrženou koncepci rekonstrukce a obnovy. Pracujeme tam i s památkářskými pojmy a s určitou památkářskou filozofií, kde jsme se snažili tenhle postup obhájit. Protože památka by se ne vždy měla vracet k nějakému puristickému, původnímu vizuálnímu stavu, ale měla by také nějakým způsobem reflektovat kulturní a politické dějiny toho místa.“

O jakých projektech a osobnostech bude řeč: 

Winternitzova vila v Praze. Foto: Petr Klíma, 2023. 

Karel Lhota, Zdroj: 50 let státních československých průmyslových škol v Plzni. 1885–1935, Plzeň 1936

Kantorova vila v Jablonci nad Nisou. Foto: Petr Klíma, 2025. 

Projekt obnovy Kantorovy vily, archiv studia Objektor.

prof. Mgr. Lada Hubatová-Vacková Ph.D., je historička a teoretička umění a designu, kurátorka a pedagožka. V roce 1999 získala doktorát na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; doktorským studiím se věnovala i na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Od roku 2006 působí na UMPRUM, kde přednáší dějiny moderního umění a designu 19. a 20. století; od roku 2023 zde také vede Centrum doktorských studií. Jako editorka připravila publikační a výstavní projekty Tiché revoluce uvnitř ornamentu (2011) či Divadlo ulice (2021); jako spolueditorka stála za řadou dalších titulů, které vyšly rovněž péčí UMPRUM: například Husákovo 3+1 (2007, 2018), Zlínská umprumka. Od průmyslového výtvarnictví po design (2013), Věci a slova (2014), Gottfried Semper: Věda, průmysl a umění (2016), Vila Jenny a Josefa Winternitzových (2020) nebo Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 (2025), jehož výstavní podoba je do 8. března 2026 k vidění v Domě umění v Brně. Společně s Annou Pravdovou editorsky připravila pro Národní galerii publikaci První republika 1918–1938. V roce 2024 se Lada Hubatová-Vacková stala profesorkou.