Od Západu nefouká?

„Snažím se uměleckým dílům posloužit, ne s nimi soupeřit,“ říká architekt výstav a vizuální umělec Tomáš Svoboda

# architekt výstav, galerie, Od západu nefouká?, Petr Klíma, podcast, rozhovor, Tomáš Svoboda, umění, vizuální umělec

Vloženo23. 10. 2025

Text Radka Šámalová

Další díl podcastu se vrací k sérii věnované plzeňským „expatům“ rozhovorem s Tomášem Svobodou, vizuálním umělcem, architektem výstav a filmovým scénografem, který působí jako vedoucí ateliéru Nová média 1 na Akademii výtvarných umění v Praze. V dialogu s Petrem Klímou rozebírá Tomáš Svoboda služebnou povahu výstavní architektury – profese, která má podle Svobody pomáhat uměleckým dílům a divákům, nikoli je přehlušovat.

Svoboda rovněž hovoří o počátcích své práce architekta výstav, o tom, proč se v Česku nedá architektura výstav studovat, nebo o tom, jak v návrzích výstav uplatňuje svou zkušenost vizuálního umělce. Svoboda v rozhovoru sdílí i své poznatky z dlouhodobé spolupráce s Moravskou galerií v Brně, která se podle něj stala příkladem otevřené a přístupné instituce. Tomáš Svoboda dále přibližuje, jak se v posledních dvaceti letech proměnily podmínky pro vznik výstavních prostorů v Česku, a komentuje i galerijní prostředí v Plzni, kde se podílel na výstavách Západočeské galerie v Plzni, a to jak ve výstavní síni „13“, tak v Masných krámech. Kriticky Svoboda hodnotí historické budovy přetvářené na galerie, a naopak oceňuje konverze industriálních objektů, jako je PLATO Ostrava, které umožňují svobodnější a empatičtější práci s uměním.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

00:30 – působení na AVU

„Už desátým rokem jsem vedoucím pedagogem ateliéru Nová média 1 – ateliéru, který sídlí v přízemí budovy Školy architektury. Funguje tu od počátku devadesátých let, kdy byl nově etablován v rámci porevoluční změny a restrukturalizace školy pod vedením Milana Knížáka. […] Mám tu budovu moc rád – má svá specifika a velké výhody. Jednou z nich je právě prostředí, ve kterém teď sedíme, tedy zvukové studio, které jsme vybudovali během rozsáhlé rekonstrukce před několika lety. Podařilo se nám vytvořit skutečně profesionální studio, které slouží nejen studentům ateliéru Nová média 1, ale i všem ostatním studentům školy, kteří zde mohou pracovat na svých audioprojektech.“

03:51 – cesta k profesi architekta výstav

„Myslím, že vztah k téhle profesi, nebo spíš k tomuto typu práce, jsem začal budovat s otevřením galerie Display v roce 2001. […] S každým vystavujícím jsme strávili několik dní, pomáhali s instalací a přemýšleli nad tím, jak výstavu pojmout. Právě tam se pomalu začal formovat můj vztah k tomu, čemu se dnes říká architektura výstav – tedy organizace prostoru, stavění panelů a vůbec způsob, jak vést diváka výstavou a jak prezentovat různá média tak, aby byla dobře vnímatelná. […] První výstavu jako architekt jsem dělal v Malé dvoraně Národní galerie. Byla to výstava jednoho obřího obrazu Julia Payera, autora z konce 19. století. Tam někde začala moje skutečná institucionální kariéra architekta výstav. […] V zahraničí si člověk může všimnout, že na tirážních panelech bývají často uvedena architektonická studia, která výstavu navrhovala. U nás je to jinak – znám možná tak deset lidí ze svého okruhu, kteří vystudovali volné umění a zároveň pracují jako designéři nebo architekti výstav. Obecně ale tahle profese v Česku na vysoké škole vlastně vůbec neexistuje, nedá se tu studovat.“

10:59 – služebná povaha výstavní architektury

„Mám moc rád, a vlastně na to vždycky myslím, že se snažím do projektů, na kterých spolupracuji, vložit určitý druh služby uměleckým dílům, samotné výstavě i jejímu smyslu, který do ní autoři a autorky vkládají. Chci, aby moje práce pomáhala divákům a divačkám výstavu dobře chápat a vnímat umělecká díla tak, jak byla zamýšlena, a aby pochopili i celkový význam výstavy jako takové. Ne vždy to tak bývá – existují i typy výstav, kde autorská exhibice designéra dalece převáží nad samotnými díly a potlačí je natolik, že je to podle mě až neetické zacházení s uměleckým materiálem.“

17:12 – práce s díly a prostory 

„Ročně se podílím zhruba na deseti až dvaceti výstavách různého rozsahu. Některé jsou velmi komplikované a rozsáhlé – například ve velkých historických prostorách, jako je Valdštejnská jízdárna. Jiné se konají v menších offspacech či galeriích, kde je ta práce odlišná – ne nutně snazší, ale jiná. Takové projekty obvykle nezaberou tolik času a nejsou tak náročné na časovou dotaci, kterou do nich člověk musí vložit. Mám ale moc rád i spolupráci s úplně neinstitucionálním prostředím, třeba s galeriemi typu MeetFactory. […] Tvorba výstavy je – a už jsem to jednou použil – procesní záležitost. Největší zábava a zároveň i ta skutečná práce nastává během samotné instalace uměleckých děl. Některé galerie vyžadují po architektech výstav, aby dopředu rozkreslili každou stěnu a přesně určili umístění jednotlivých děl. Jenže pak stojíte v tom prostoru, máte díla kolem sebe a zjistíte, že některá jsou jinak velká, než bylo uvedeno v seznamech, nebo že některá vedle sebe prostě nemůžete pověsit, protože vedle sebe nevypadají dobře. V tu chvíli začínáte – ne úplně od nuly, ale znovu – kreativně přemýšlet, jak exponáty rozvrhnout a jak je poskládat k sobě. A tohle se od stolu vymyslet nedá. Myslím, že právě tohle je podstatná úloha architekta výstav.“

37:38 – kvalita a specifika výstavních prostor v Česku 

„Mám obecně rád velké, rozsáhlé prostory, které jsou dostatečně neutrální, aby se v nich dalo dobře pracovat a s rozvahou je uspořádat tak, aby podpořily vyznění celé výstavy. Naopak špatně se pracuje v prostorech, jako je například Dům U Kamenného zvonu – to je středověký dům na Staroměstském náměstí, členěný do menších místností, které práci často komplikují. […] Nejlépe se pracuje v prostorách, kde taková omezení nejsou – například v Městské knihovně v Praze, kde jsou velké, otevřené sály, s nimiž se dá dobře pracovat a různě je členit. Podobně i některé z výstavních sálů v galerii PLATO v Ostravě jsou dnes velmi příhodné a umožňují skrze výstavní architekturu skutečně něco sdělovat. […] Když vezmeme jako příklad Veletržní palác, je samozřejmě okouzlující stát v Malé nebo Velké dvoraně a nechat prostor na sebe působit. Je zajímavé chodit po ochozech a dívat se dolů i nahoru – ten prostor má bezpochyby své kouzlo. Zároveň to ale znamená, že tyto dvorany nejsou klimatizovatelné. Nelze v nich tedy vystavovat umění, které vyžaduje stálou teplotu a vlhkost. Na ochozech tak můžete prezentovat buď současné umění, jehož autoři a autorky svolí k tomu, že nevyžadují tento typ muzeálních standardů, nebo díla, která takové podmínky nepotřebují – například plastiky, videoinstalace nebo jiná média, která nejsou citlivá na teplotu či vlhkost. Naopak to, co podléhá největší zkáze – kresby, akvarely, fotografie či jiné práce na papíře –, vyžaduje nejen stálou teplotu a vlhkost, ale také omezený osvit. A tyto podmínky v takových prostorech zkrátka vůbec nelze zajistit.“

1:04:45 – galerie pro všechny 

„Mám rád dlouhodobé spolupráce a myslím, že jednou z těch nejpodařenějších je ta s Moravskou galerií v Brně, kde už deset let spolupůsobím na velké proměně, kterou galerie prošla. Jednou z klíčových změn je větší vstřícnost a otevřenost vůči návštěvníkům. Začalo to zrušením vstupného do stálých expozic – lidé tam mohou přijít zdarma, takže odpadá finanční bariéra, která bývá u jiných galerií nebo muzeí běžná. Galerie také klade důraz na to, aby obslužné prostory byly přátelské a přístupné – od knihkupectví a kavárny až po veřejné dvory, kde člověk nemusí nutně utrácet peníze, ale může si tam jednoduše odpočinout. Velký důraz se klade i na práci s dětmi. Dvě hodiny před vernisáží se pravidelně koná dětská vernisáž, která se postupně stala velmi populární a hojně navštěvovanou akcí. V Pražákově paláci navíc stabilně funguje velká vnitřní herna, která vždy nějak souvisí s probíhajícími výstavami, ale současně je otevřená i veřejnosti – můžete tam přijít z ulice s dítětem, které si hraje na vnitřním pískovišti třeba i v listopadu, když venku prší. Je to prostor, který je opravdu živý, využívaný a oblíbený.“

O jakých projektech bude řeč:

Art Design Fashion, Moravská galerie v Brně, 2021 (architektura expozice). Foto: BoysPlayNice.

Art Design Fashion, Moravská galerie v Brně, 2021 (architektura expozice). Foto: BoysPlayNice.

Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici, 2022 (architektura stálé expozice). Foto: archiv Tomáše Svobody.

Henry Moore a československé umění po roce 1945, Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2024 (architektura výstavy). Foto: Jan Kolský.

Od Michelangela po Callota. Umění grafiky manýrismu, Národní galerie Praha, 2024 (architektura výstavy). Foto: Anna Ritterová.

Barbora Lungová: Charisma, PLATO Ostrava, 2024 (architektura výstavy). Foto: Martin Polák.

Vietnam blízký a vzdálený, Náprstkovo muzeum, 2024 (architektura výstavy). Foto: archiv Národního muzea.

Mezi divočinou a třeštícím velkoměstem: Americká zkušenost Středoevropanů ve vizuální kultuře 19. století, Západočeská galerie v Plzni, 2025 (architektura výstavy). Foto. Archiv Západočeská galerie v Plzni.

Doc. MgA. Tomáš Svoboda, Ph.D., je český vizuální umělec, kurátor a architekt výstav. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, následně absolvoval doktorské studium na UMPRUM. Od roku 2015 vede Ateliér nových médií na AVU v Praze. Dlouhodobě působí také jako architekt výstav, příležitostně i jako filmový výtvarník. Je jedním ze zakladatelů galerie současného umění Display. V roce 2006 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve své volné tvorbě zpravidla pracuje s pohyblivým obrazem, instalací a tvorbou narativních prostorů.