Od Západu nefouká?

„Zachránit Mariánskou Týnici byla pro Zápala téměř nedostižná meta,“ říká historik architektury Petr Domanický

# architekt Plzně, Hanuš Zápal, historie architektury, Mariánská Týnice, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, podcast, regionální architektura

Vloženo09. 10. 2025

Text Radka Šámalová

Poslední díl podcastové minisérie věnované architektu Hanuši Zápalovi, od jehož narození letos v únoru uplynulo 140 let, navazuje na čtyři předchozí epizody, které se postupně zabývaly významem Zápala pro Plzeň, jeho školními stavbami a také jeho působením mimo region.

V rozhovoru se Petr Klíma a historik architektury Petr Domanický vrací k Mariánské Týnici, která byla zmíněna již v prvním díle podcastové minisérie („Hanuš Zápal přivedl do Plzně moderní architekturu,“ uvádí historik architektury Petr Domanický, díl je dostupný zde). S touto památkou byl Zápal propojený již od dětství, v roce 1920 publikoval výzvu k její záchraně, po zřícení kopule zajistil provizorní střechu, ve třicátých letech spoluzaložil Jednotu pro záchranu Mariánské Týnice a díky podpoře Edvarda Beneše i vlády jako celku se zasloužil o její zásadní obnovu. Petr Domanický také popisuje proces dostavby druhého ambitu z evropských dotací v nedávných letech a kritizuje ji jako návrat k dávno překonaným přístupům.

Co v rozhovoru uslyšíte:

 00:30 – Zápal jako regionalista své doby

„I v jiných regionech vznikaly nové investice na městských stavebních úřadech. Takže podobných osobností jako Zápal bylo více. Řada staveb, které jsou notoricky vnímány jako klíčové stavby první republiky – a objevují se i v učebnicích nebo publikacích –, vznikala sice pod jménem konkrétního architekta, ale přitom šlo o zaměstnance městských stavebních úřadů. To bylo například v Brně u architekta Fuchse, v Ostravě u architekta Kotase, nebo ve východních Čechách u architekta Mužíka a dalších, kteří byli takto spojeni se svým regionem. Paralelu s přístupem, jaký měl Zápal, jsem ovšem nenašel. Ta architektura u ostatních je mnohem konzistentnější, není tam taková rozmanitost a živost. A právě u Zápala vnímám jeden z klíčových bodů, kterou je jeho obliba historické architektury, zejména baroka. Dá se to vysledovat i u staveb z 20. a 30. let, kde to hmotové řešení na baroko navazuje. Myslím, že v tom spočívá Zápalův přístup – ne že by byl, jako jeho předchůdci nebo učitelé na technice, architektem neobarokním, ale naopak: on na baroku chápal principy, díky kterým uměl začlenit stavbu do kontextu. A chtěl to dělat podobně – a dělal to podobnými principy.“

11:46 – proces obnovy Mariánské Týnice

„Mariánská Týnice provázela Zápala prakticky po celý život. Narodil se poblíž a potom jako rodina v Kralovicích bydleli, když mu bylo deset, a jeho otec tam působil nejen jako učitel a ředitel školy, ale dokonce i jako významná osobnost v oblasti záchrany památek. Zápala trápilo, stejně jako celou řadu dalších odborníků už od konce 19. století, že se taková prvořadá památka rozpadá naprosto bez zájmu. Jakmile mohl a byl už na to odborně zdatný, snažil se o její záchranu. To jsme tu už minule připomínali. Hned po vzniku republiky, když Ladislav Lábek začal vydávat časopis Plzeňsko, tak první článek prvního čísla prvního ročníku byl právě od Hanuše Zápala: Pomozte zachránit Mariánskou Týnici. Byla to jeho výzva, která přišla jen pár měsíců předtím, než se v Týnici zřítila kupole, do které desítky let zatékalo. Zápal pak začal zachraňovat alespoň to, co z ní zbylo – protože na ní byla stále barokní freska a i po zřícení kupole zůstala její podstatná část zachována.“

32:46 – kritika současné dostavby Mariánské Týnice

„Když to shrnu, památky jsou hodnotné tím, že ‚mluví‘ – což zní jako fráze, ale když se nad tím člověk zamyslí a zasadí to do souvislostí, tak je to pravda. Na Mariánské Týnici bylo součástí této hodnoty nejen to, že ji navrhl Santini, a téměř celou ji pak postavili, ale i to, že Josef II. zrušil kláštery a v tu chvíli se Týnice přestala stavět. A tím pádem se nedostavěl druhý ambit. Každý se mohl podívat a říct si: aha, tady měl být ten druhý ambit, ale kvůli Josefu II. se nepostavil. Původně poutní místo bylo tedy zrušeno a proměnilo se v hájovnu a seník, začalo chátrat, Metternich se o něj nestaral, a pak ho začal zachraňovat až Zápal. Ale když tam v 21. století postavíme ambit, který k ničemu nepotřebujeme – protože to není a nikdy už nebude funkční cisterciácké poutní místo –, tak je to jen chodba a rajský dvůr. Ještě k tomu říkáme, že to postavíme původními technologiemi, a nakonec to tak ani neuděláme. A dokonce tam namalujeme fresku na strop, která má vypadat jako barokní, ale jsou na ní postavy představitelů Plzeňského kraje, ředitelů a projektantů. Vidím v tom spíše kolotočářství a pouť, nikoli záchranu jedné z nejcennějších památek.“

O jakých projektech bude řeč:

Poutní místo v Mariánské Týnici patrně na přelomu 10. a 20. let 20. století před pádem kopule

Spis Hanuše Zápala věnovaný poutnímu místu v Mariánské Týnici

Poutní místo v Mariánské Týnici po dostavbě východního ambitu (2018–2020), archiv Ateliéru Soukup Opl Švehla

Hanuš Zápal (1885–1964) byl klíčovým architektem meziválečné Plzně. Po studiích v Praze nastoupil roku 1910 na stavební úřad města Plzně, kde působil až do penzionování v roce 1931. Jeho první samostatnou plzeňskou stavbou byla budova obchodní akademie, později navrhl řadu významných veřejných budov, především škol. Vrcholem jeho tehdejší tvorby pro Plzeň je funkcionalistická Pikova škola (dnes Gymnázium Luďka Pika). Již předtím navrhl ve službách města množství technických, průmyslových nebo obytných staveb. Po odchodu z úřadu se věnoval projektům v regionu a památkové péči – zasloužil se o obnovu Mariánské Týnice a dalších památek na Plzeňsku. Od roku 2006 uděluje město Plzeň Cenu Hanuše Zápala za architektonický přínos.

Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. Hanuši Zápalovi věnoval v roce 2015 výstavu i monografickou publikaci Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska. V letošním roce se k Zápalovi vrátil panelovou výstavou ve Smetanových sadech v Plzni.