Od Západu nefouká?

„Zápala i další regionální architekty je dobré vyzdvihovat,“ je přesvědčen historik architektury Petr Domanický

# architekt Plzně, Hanuš Zápal, historie architektury, Mariánská Týnice, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, podcast, regionální architektura

Vloženo11. 09. 2025

Text Radka Šámalová

Předposlední díl podcastové minisérie věnované architektu Hanuši Zápalovi, od jehož narození letos v únoru uplynulo 140 let, navazuje na předchozí epizody, které se zabývaly významem Zápala pro Plzeň a školními stavbami, které ve městě projektoval. Tentokrát se zaměříme na působení architekta nejen na Plzeňsku, ale i mimo region.

Rozhovor, který vznikl jako živá nahrávka Petra Klímy s historikem architektury Petrem Domanickým, hledal odpovědi zejména na následující otázky: můžeme Hanuše Zápala vnímat jako „Gočára jihozápadních Čech“, jehož příchod na plzeňský stavební úřad znamenalpro regionální architekturu kvalitativní skok a vtiskl Plzni i západním Čechám moderní tvář? Jak se Zápal stal architektem Haléřového spolku dělníků Škodových závodů a jak jeho projekty sanatorií ve Střelských Hošticích, Janově u Mirošova či Lipnici nad Sázavou reflektovaly vztah k těmto lokalitám i posun k organické architektuře inspirované Frankem Lloydem Wrightem? Které stavby by si podle Petra Domanického zasloužily památkovou ochranu, proč je její prosazení složité a jak se dnes daří mapovat hodnotu regionální architektury vedle velkých jmen české moderny?

Co v rozhovoru uslyšíte: 

02:00 – „Gočár jihozápadních Čech“

„Při svém snažení o popularizaci Zápala, ale i dalších architektů – a samozřejmě také v rámci aktivit v Západočeské galerii a jednotlivých projektů spojených s architekturou –, se často snažím regionální téma přibližovat nějakým přirovnáním. A u Gočára to bylo myšleno tak, ne snad že by význam Zápala pro region odpovídal významu Gočára pro východočeský region, ale spíše v celkovém smyslu – tedy významu Gočára pro českou architekturu a Zápala pro tu regionální. Protože Zápala musíme pořád vnímat v kontextu regionu, řekněme dnešního Plzeňského kraje nebo jihozápadních Čech. Nemělo by to ovšem být tak, jak se slovo „region“ dlouhá desetiletí chápalo – tedy jako něco druhořadého… Pracovat v oboru, jako je náš, nebo v podobném, tedy se zaměřením na architekturu, umění a podobně, je v regionu i při nějakém úsilí obecně složitější než v Praze nebo v Brně. A bylo to tak asi vždycky. O to víc si myslím, že by bylo dobré, aby taková jména byla vyzdvihována.“

12:40 – Zápal a architektura škol v regionu

„Zakázky na venkově byly pro Zápala vlastně soukromými zakázkami. Dokud byl do roku 1931 zaměstnán u města Plzně, dělal je ve volném čase navíc. A po roce 1931 se jim věnoval jako aktivní pracující penzista. Byl vnímaný jako největší odborník na školní budovy v regionu. Měl za sebou velké projekty i realizace, takže bylo naprosto logické, že byl oslovován. Ale musíme vnímat západočeský venkov, respektive venkov jihozápadních Čech, v tehdejších souvislostech. Musíme rozlišovat obce – po řekněme Plzeň od severu, kde šlo o obce československé, a dále na západ od Plzně až na Šumavu a na Tachovsko. Tam byla naprostá většina obcí, kromě části Chodska, německá. A pokud se zde stavěly nové školy, byly to školy menšinové, tedy české menšinové. Těch se v té době stavěla obrovská řada, a to i za spolupráce Hanuše Zápala. Jejich vznik byl ale jiný: v českých obcích je financovaly obce, zatímco v těch německých by to obce zvládaly obtížně. Proto se na financování významně podílely i další subjekty – stát či různé, dnešní terminologií řečeno, neziskové organizace typu Národní jednota pošumavská. Tyto organizace měly centrum v Plzni a v jejich vedení byly významné osobnosti plzeňského veřejného života. Takže propojení se Zápalem můžeme hledat právě tam.“

25:57 – sanatoria a spolupráce s Haléřovým spolkem

„Po vzniku republiky vznikl takzvaný Haléřový spolek dělníků Škodových závodů, který využil někdejšího sociálního fondu. Ten ve Škodovce existoval už z rakousko-uherských dob a začal se z něj vytvářet nový fond na podporu dělníků. Každý člen spolku odváděl z každé vydělané koruny jeden haléř do tohoto fondu a spolek pak budoval zotavovny pro dělníky, jejich manželky a děti, po regionu i po celé republice. Podporoval sociální potřeby těchto rodin a vybudoval celou řadu ozdravoven – od Konstantinových Lázní, přes Střelské Hoštice, Janova u Mirošova, Lipnice nad Sázavou a další. Řadu z nich kreslil Zápal.“

48:02 – památková ochrana Zápalova díla

„Pokud vím, ze staveb, které jsme už tehdy navrhovali k památkové ochraně – je to možná třicet let –, dodnes některé chráněny nejsou, ačkoliv by dávno měly být. A nemusíme chodit daleko. Tady v bloku domů je rodinný domek Ladislava Lábka, zakladatele plzeňského Národopisného muzea a klíčové postavy plzeňské památkové péče 20. století, současně blízkého kamaráda Hanuše Zápala. Ten si u něj nechal v raných dvacátých letech postavit domek, který Zápal projektoval paralelně s Vyšší hospodářskou školou, a je to na něm jistým způsobem znát… Každopádně, v posledních letech, z toho, co jsme navrhovali už dávno k ochraně, byla například před lety prohlášena za památku škola pro lesní hajné v Domažlicích. Byla to jedna ze tří škol v celém tehdejším Československu, naprosto speciální pracoviště.“

O jakých projektech bude řeč:

Hanuš Zápal (1885–1964) byl klíčovým architektem meziválečné Plzně. Po studiích v Praze nastoupil roku 1910 na stavební úřad města Plzně, kde působil až do penzionování v roce 1931. Jeho první samostatnou plzeňskou stavbou byla budova obchodní akademie, později navrhl řadu významných veřejných budov, především škol. Vrcholem jeho tehdejší tvorby pro Plzeň je funkcionalistická Pikova škola (dnes Gymnázium Luďka Pika). Již předtím navrhl ve službách města množství technických, průmyslových nebo obytných staveb. Po odchodu z úřadu se věnoval projektům v regionu a památkové péči – zasloužil se o obnovu Mariánské Týnice a dalších památek na Plzeňsku. Od roku 2006 uděluje město Plzeň Cenu Hanuše Zápala za architektonický přínos.

Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. Hanuši Zápalovi věnoval v roce 2015 výstavu i monografickou publikaci Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska. V letošním roce se k Zápalovi vrátil panelovou výstavou ve Smetanových sadech v Plzni.