Od Západu nefouká?

„V Plzni se za posledních 30 let nepostavila ani jedna základní škola,“ upozorňuje historik architektury Petr Domanický

# architekt Plzně, Hanuš Zápal, historie architektury, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, plzeňská architektura, podcast

Vloženo28. 08. 2025

Text Radka Šámalová

Třetí díl série o Hanuši Zápalovi představuje další architektovy projekty plzeňských škol, jejichž realizace přispěly k proměně města v meziválečném období. Petr Klíma a kurátor sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni Petr Domanický v pokračování svého rozhovoru přibližují především příběhy Benešovy a Pikovy školy a také Vyšší hospodářské školy.

Probírají elementární architektonické kvality budov, původní technické inovace, stavební komplikace, ale také citlivou obnovu vybraných staveb. Upozorňují na důležitost, kterou vzdělávání přisuzovala prvorepubliková Plzeň i celé Československo a která se odrážela mimo jiné v pojmenovávání škol i dalších institucí po významných představitelích města i státu (příkladem budiž Masarykova, Benešova či Pikova škola). Pokoušejí se také naznačit, jaký význam mají Zápalovy školní stavby v kulturní paměti Plzně dnes.

Co v rozhovoru uslyšíte: 

02:48 – školy nesoucí jména slavných

„Tehdy se nové názvy připravovaly systematicky a cíleně a město mělo dokonce zásadu, že školní budovy nebo instituce pojmenovávalo po osobnostech. Například vědecká knihovna, plzeňská knihovna, nebo celá ta budova pojmenovaná Husův dům a podobně… Pojmenování po osobnostech se týkalo třeba prezidenta Masaryka nebo tehdejších dalších významných představitelů země. Tak například na Karlově byla škola pojmenována po prvním ministru školství Gustavu Habrmanovi, který měl k Plzni velmi úzký vztah, a současně byla po něm pojmenována i ulice.“

20:36 – Benešova škola a její záchrana

„Problémy ve škole začaly už velmi brzy po jejím postavení, kdy tam byly stížnosti ze strany učitelů ještě za první republiky, že zde dochází k různým podivnostem, například že se kutálejí tužky po stole tam, kde by neměly. Po druhé světové válce to pak vygradovalo – zejména v 60. letech, kdy skutečně vznikl odborný statický posudek a ukázalo se, že škola je naprosto špatně postavená z hlediska železobetonové konstrukce. To samozřejmě nesouvisí ani s prací Hanuše Zápala a ani to nemusí vrhat špatné světlo na prvorepublikové stavební firmy obecně, protože zde máme 95 % jiných staveb, které jsou stejně staré a mají stejné konstrukční řešení. Svědčí to o šlendriánu jedné stavební firmy, která realizovala právě železobetonářské práce.“

28:52 – Pikova škola a její přístavba

„Co se dá v Plzni ukazovat, když chceme prezentovat Zápalovu dobře odvedenou práci? Nezapomínal bych třeba na Pikovu školu, kde ten počáteční úkol byl mnohem složitější. Původní základní škola je dnes gymnázium s úplně jinými požadavky a nešlo tam zdaleka jenom o propojení dvou provozů. Protože to byl často problém i u Benešovy i u Masarykovy školy — byla to pořád ta chlapecká a dívčí škola s oddělenými provozy, které bylo nezbytné propojit a vytvořit z nich jeden dobře fungující celek, a navíc to doplnit provozy novými. U Pikovy školy se to podařilo cestou, která mi připadá naprosto v pořádku. V tomto případě to znamená, že historická budova je postupně rehabilitována do původní podoby, včetně třeba i dnes už obnovené barevnosti oken.“

34:08 – Vyšší hospodářská škola a inspirace Kotěrou

„Vyšší hospodářská škola na Lochotíně, kterou dnes znají Plzeňané jako sídlo lékařské fakulty, kde donedávna fungoval takzvaný Pavlovův ústav, je snad bez velkého přehánění nejvýznamnější práce Hanuše Zápala vůbec. Proto jsme ji také před deseti lety dali přímo na obálku monografické knihy (pozn. red. Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska). Vstupní portikus s posluchárnou a štítem připomíná část pražské právnické fakulty. Detaily z režného zdiva jsou zase inspirované Kotěrovým Laichterovým domem na Vinohradech. Najdeme zde celou řadu dalších prvků. Interiéry bohužel byly mnohokrát upravovány, ale původně měly v první polovině 20. let typické národně slohové pojetí v docela pestrých barvách s různou šablonovou výmalbou. Ve vztahu k hospodářství se tam vyskytovaly náměty moderně pojatých obilných klasů a podobně.“ 

O jakých projektech bude řeč:

Benešova škola (1923-1925), Petr Jehlík

Budova Občanských škol Luďka Pika (1930-1932), Petr Jehlík

Budova Vyšší hospodářské školy (dnes Pavlovův ústav LF UK), Petr Jehlík

Hanuš Zápal (1885–1964) byl klíčovým architektem meziválečné Plzně. Po studiích v Praze nastoupil roku 1910 na stavební úřad města Plzně, kde působil až do penzionování v roce 1931. Jeho první samostatnou plzeňskou stavbou byla budova obchodní akademie, později navrhl řadu významných veřejných budov, především škol. Vrcholem jeho tehdejší tvorby pro Plzeň je funkcionalistická Pikova škola (dnes Gymnázium Luďka Pika). Již předtím navrhl ve službách města množství technických, průmyslových nebo obytných staveb. Po odchodu z úřadu se věnoval projektům v regionu a památkové péči – zasloužil se o obnovu Mariánské Týnice a dalších památek na Plzeňsku. Od roku 2006 uděluje město Plzeň Cenu Hanuše Zápala za architektonický přínos.

Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. Hanuši Zápalovi věnoval v roce 2015 výstavu i monografickou publikaci Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska. V letošním roce se k Zápalovi vrátil panelovou výstavou ve Smetanových sadech v Plzni.

Více v projektu PAM.