Od Západu nefouká?

„Školy od Zápala měly člověka uvítat, ne ohromit,“ říká historik architektury Petr Domanický

# architekt Plzně, Hanuš Zápal, historie architektury, Od západu nefouká?, Petr Domanický, Petr Klíma, plzeňská architektura, podcast

Vloženo07. 08. 2025

Text Radka Šámalová

Druhý díl podcastové minisérie věnované architektu Hanuši Zápalovi, od jehož narození letos uplynulo 140 let, se zaměřil na Zápalův přístup k navrhování školních budov. Projektům těchto staveb věnoval architekt podstatnou část svého profesního působení.

V rozhovoru s kurátorem sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni Petrem Domanickým, největším znalcem Zápalova díla, hledal Petr Klíma odpovědi zejména na následující otázky: Jak se proměňovaly ideály a podoby školních budov v klíčovém období přelomu století? Jaké inovace přinesl Zápal do návrhů plzeňských škol, v prvé řadě obchodní akademie a Masarykovy školy? Jakou roli v jeho projektech hrály tehdejší německé vzory? A jak v jeho tvorbě rezonuje celoživotní vztah k baroku?

Co v rozhovoru uslyšíte: 

04:10 – školy před a po roce 1900

„Školní budovy z 80. a 90. let 19. století, včetně těch meziválečných, stojí doslova v každé druhé ulici v centru města. Jsou to krásné, monumentální a velkolepé stavby, které v mnoha případech slouží dodnes, a to buď původnímu účelu, nebo dokonce vyššímu [stupni školství], než pro který byly určeny. Například zde máme školní budovy z 19. století, které dnes slouží vysokému školství, pro něž nebyly koncipovány, přesto však fungují. Na konci 60. let 19. století vzniklo několik zásadních pravidel, jak by měly školní budovy vypadat, a mimo jiné tam byla zahrnuta velkorysost – tedy požadavky na určité prostory, které ve škole musí být. Současně se začal uplatňovat i nárok na estetiku, který v 70. a 80. letech 19. století vedl k neorenesančním zdobným štukovým fasádám. Najednou to byly školy, které nevypadaly jako nějaká farní budova na vesnici, ale začaly působit jako zámky.“ 

09:23 – komplex na Masarykově náměstí

„Prvním projektem Hanuše Zápala už z roku 1911 bylo řešení dnešního Masarykova náměstí, kde měly stát hned tři školní budovy. Jak promyšleně Zápal pracoval zejména s orientací učeben vůči světovým stranám, se schodišti, chodbami a podobně – to bylo klíčové. A nejen to. Také omezoval výzdobu, kterou tehdejší architekti obecně považovali za naprosto nadbytečnou. Nešlo přitom o to, že by ji chtěli zcela vynechat, ale spíše stavět jinak. Chtěli, aby na architektuře nehovořila výzdoba, ale mluvilo o ní hmotové řešení, dispozice, působivost vnitřního prostoru i začlenění do kontextu. To byl právě u Zápala další revoluční krok v plzeňské architektuře – celý komplex na Masarykově náměstí byl velmi promyšleně řešen nejen půdorysným členěním, ale i různým otevíráním a uzavíráním, čímž Zápal vytvářel veřejné, polosoukromé i soukromé prostory.“

27:42 – Zápalova moderna s odkazem na baroko

„V polovině 30. let, kdy se všude – v uvozovkách všude – prosazují corbusierovské ploché střechy, hladké fasády, hranolové kompozice hmot a tmavé obdélníky oken ve světlých plochách, u Zápala najednou vidíme, že směřuje k něčemu jinému. Zase se vrací k barokní hravosti hmot a barokní pestrosti barev. Ale vůbec to není návrat k baroku, jako že by se vrátil k neobaroku – ten nikdy nenavrhoval. Jde mu o principy baroka a takové stavby, jako je škola v Plasích… Myslím, že je to skutečně mistrovské dílo československé meziválečné architektury. Byť s funkcionalismem má společné tak dvě třetiny, tak zde Zápal záměrně nepostavil prostou krabici v údolí řeky Střely, v blízkosti Santiniho kláštera.“ 

39:27 – Masarykova škola na Jiráskově náměstí

„Projekt začal vznikat téměř bezprostředně po dokončení obchodní akademie, tedy ještě za Rakouska-Uherska, kdy nikdo, nebo téměř nikdo, netušil, že brzy vypukne první světová válka. Bylo vypsáno výběrové řízení na firmu, která měla stavbu zahájit v roce 1914. A uvádí se i kuriózní detail, že termín výběrového řízení připadl na den vyhlášení mobilizace a začátku první světové války… I tento projekt byl tak zastavený. Podstatné bylo, že podobně jako na dnešním Masarykově náměstí byl tomuto projektu školní budovy věnován vlastně téměř celý domovní blok. Na rozdíl od svého předchůdce Zápal domovní blok neobestavoval po obvodu, ale obráceně – stavěl solitérní budovu, která svými křídly prostupovala do zbytku prostoru upraveného jako zeleň, hřiště, školní zahrada – tedy různorodé plochy, včetně rozšíření veřejného parku při Jiráskově náměstí.“

O jakých projektech bude řeč:

Obchodní akademie (1912-1913), foto Petr Jehlík

Budova obecné a měšťanské školy Dr. Matouše Mandla (1932-1934), Petr Jehlík

Masarykova škola (1921-1923), foto Petr Jehlík

Hanuš Zápal (1885–1964) byl klíčovým architektem meziválečné Plzně. Po studiích v Praze nastoupil roku 1910 na stavební úřad města Plzně, kde působil až do penzionování v roce 1931. Jeho první samostatnou plzeňskou stavbou byla budova obchodní akademie, později navrhl řadu významných veřejných budov, především škol. Vrcholem jeho tehdejší tvorby pro Plzeň je funkcionalistická Pikova škola (dnes Gymnázium Luďka Pika). Již předtím navrhl ve službách města množství technických, průmyslových nebo obytných staveb. Po odchodu z úřadu se věnoval projektům v regionu a památkové péči – zasloužil se o obnovu Mariánské Týnice a dalších památek na Plzeňsku. Od roku 2006 uděluje město Plzeň Cenu Hanuše Zápala za architektonický přínos.

Ing. arch. Petr Domanický vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 pracoval na plzeňském pracovišti dnešního Národního památkového ústavu, kde se podílel na koncepci oprav památek v Plzni a dalších místech regionu. Od roku 2009 působí v Západočeské galerii v Plzni jako kurátor nově založené podsbírky architektury, kterou buduje. Publikační a výstavní činnost zaměřuje na architekturu 19. a 20. století v regionu. Hanuši Zápalovi věnoval v roce 2015 výstavu i monografickou publikaci Hanuš Zápal 1885–1964. Architekt Plzeňska. V letošním roce se k Zápalovi vrátil panelovou výstavou ve Smetanových sadech v Plzni.

Více v projektu PAM.