„Památky vyprávějí příběhy, které potřebujeme slyšet,“ říká architekt Jan Soukup
# architektura, historické dědictví, historie, Jan Soukup, Od západu nefouká?, památky, Petr Klíma, Plzeň, podcast, rozhovor
Vloženo31. 10. 2024
Text Markéta Hossingerová
V dalším díle podcastu Od Západu nefouká? popisuje architekt Jan Soukup svoji profesní cestu a zásadní vliv, který na něj mělo studium i mentorství v oboru. V rozhovoru v roli „zachránce památek“ reflektuje nejen svůj vztah k historickým památkám, ale i celospolečenský pohled na dědictví období, kdy historické budovy často čelily riziku demolice. Co obnášela snaha o zachování památek v socialistickém Československu? A jak se v 80. letech minulého století dostal Jan Soukup k rekonstrukcím významných městských objektů a památkově hodnotných staveb?
Rozhovor se také zaměřuje na projekty, které Jan Soukup realizoval po roce 1989, kdy se možnosti obnovy památek zásadně rozšířily. Jak probíhala rekonstrukce budovy Západočeského muzea v Plzni nebo dostavba Mariánské Týnice? A jak vnímá Jan Soukup současný vztah společnosti k historickému dědictví?
Co v rozhovoru uslyšíte:
00:30 – cesta k architektuře
„A potom jsem chodil ministrovat do svatého Bartoloměje na náměstí, a tam byl kostelník, který byl provinciálem řádu augustiniánů. Byl to velice vzdělaný člověk, protože augustiniáni byli řádem, který se věnoval vědám. On byl historik a zároveň také znalec dějin umění. Když zjistil, že k tomu mám sklon, začal mě normálně učit a stal se mým mentorem. Myslím si, že úloha mentorů v životě mladých lidí je velmi důležitá, protože mentor dokáže předat něco, co rodiče možná nedokážou. Učil mě dějiny umění, dějiny historie. Třeba o prázdninách mi řekl: ‘Přijď se zeptat rodičů, jestli tě pustí do Olomouce.’ A jeli jsme spolu do Olomouce. On si tam zařizoval svoje věci a mezitím mě vedl od kostela ke kostelu, od památky k památce. Vysvětloval mi významy toho, co vidím, a já jsem tak začal vnímat architekturu.“
13:45 – práce v období socialismu
„Ve Stavoprojektu jsem dostal za úkol projekt budov o šesti až osmi patrech v Železné Rudě. To mě úplně ničilo. Na tom sídlišti jsem pracoval asi čtyři roky, protože mi tu studii na ministerstvu pořád vraceli. Naštěstí místní úředníci v Klatovech a tady z kraje věděli, že to je nesmysl – že tam prostě nemůžu postavit šestipatrové paneláky. Takže mě v tom podporovali, a nakonec se podařilo, že budovy pod kostelem v Železné Rudě byly schváleny jako dvou- a třípatrové. Ministerstvo pak povolilo, že se tam postaví ty menší domy. Jenže sotva jsem to dokončil, dostal jsem projekt na desetipatrové budovy v Holoubkově. To mě úplně zničilo. Řekl jsem si, že paneláky v takových vesnicích dělat nebudu – považoval jsem to za absurdní, obzvlášť když Holoubkov není žádné velké město, aby tam byly takové budovy. Takže jsem šel za ředitelem a oznámil mu, že do toho nepůjdu. V tu chvíli přemýšleli, co se mnou. A tehdy se objevila možnost pracovat na rekonstrukci muzea.“
33:20 – památník Díky Ameriko!
„Samozřejmě jsem si zvykl, ale smíření, to není zrovna ta kategorie, o které bych mluvil. Musím říct, že ten pomník, tak jak je šedivý, vůbec v tom prostoru nefunguje. Snažil jsem se proto, aby tam furt visely vlajky. A to mělo dva důvody. Jednak aby ti mladí, co se tam jen tak povalují kolem pomníku, pochopili, že to není jen nějaké obyčejné místo – že je to paměť, vzpomínka. Od té doby, co na to pan primátor přistoupil a nechal tam ty vlajky, se počet těch lidí kolem pomníku trochu snížil. Ale hlavně, jde o barvu – ta je tam nesmírně důležitá. Když se vlajky třepotají, dodávají prostoru pohyb. Takže od té doby, co tam ty vlajky jsou, jsem s tím víc smířený.“
43:05 – práce po roce 1989 a nové možnosti
„Materiální základna byla úplně jiná. Byly jiné možnosti, a i investoři měli jiné názory. Jejich potřeby v osmdesátých letech byly jiné než potom v devadesátých. Struktury se měnily. Třeba taková spořitelna, to byl úplně jiný podnik. A třeba františkánský klášter, ten jsem začal připravovat na muzejní expozice. Když se pak klášter vrátil církvi, situace se změnila. Snažil jsem se aspoň obhájit, aby tam zůstalo diecézní muzeum, ale to se moc nelíbilo. V roce 1997 jsem ho tedy začal provozovat v podstatě na své náklady, protože jinak by vůbec nefungovalo. Tak to běželo až do roku 2008, kdy se mi díky panu inženýru Uhlíkovi z Regionální rozvojové agentury podařilo sehnat peníze na další provoz. Hlavně jsme se domluvili, podobně jako v Olomouci, že se muzeum stane součástí Západočeského muzea.“
O jakých stavbách bude řeč:
Západočeské muzeum v Plzni
Františkánský klášter v Plzni
Klášter Nový Dvůr
Jízdárna Světce u Tachova
Ing. arch. Jan Soukup, významný český architekt a zakladatel Ateliéru Soukup Opl Švehla, se specializuje na rekonstrukce historických staveb. Absolvoval ČVUT v Praze a pokračoval postgraduálním studiem zaměřeným na obnovu památek. Po roce 1991 založil vlastní projekční kancelář, která se věnuje projektům obnovy historických staveb. Aktivně působí ve veřejných a odborných radách zaměřených na architekturu a památkovou péči. Za svůj citlivý přístup, který respektuje historickou autenticitu staveb a klade důraz na detail, získal řadu ocenění – byl uveden do Dvorany slávy Plzeňského kraje a obdržel prestižní Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos v oblasti architektury a stavitelství.
